(1880 – 1953)

Pražský rodák Babka studoval na zdejší uměleckoprůmyslové škole v letech 1901 – 1907 ve speciálce St. Suchardy, který jako profesor na školu nastupoval krátce před Novákovým absolutoriem.

Již za studia byl Babka u Nováka zaměstnán, krom toho pracoval i u dalších firem Poslední spolupráce s Novákem proběhla v roce 1911, od roku 1912 byl Babka činný v Moskvě. Jako člen české družiny realizoval za první světové války ve spolupráci s arch. V. Kvasničkou mnoho pomníků. Po válce se navrátil do Prahy a od roku 1922 pracoval jako konzervátor Památníku osvobození, přičemž dále vytvářel četné pomníky, plakety a portréty účastníků zahraničního odboje.

Jako zaměstnanec Novákovy firmy se již v roce 1902, tedy pouhý rok po započetí studia, podílel na výzdobě interiéru Pražské úvěrní banky (nanášené stropy). Výstava obchodní a živnostenské komory (1908) představovala pro Nováka velkou zakázku, na níž krom jiných participoval také Babka, a to především prováděním reliéfů podle Hergesela a spoluprací proslavené restauraci U slona.

Objednávka výzdoby interiéru nádraží Františka Josefa (do  1909) zaměstnala celou řadu Novákových pomocníků, mezi nimi také Babku, který byl pověřen jednak zhotovením četných modelů v ateliéru, jednak větším úkolem provést figury u schodiště dle Šalounova návrhu. Spolu s dalšími se účastnil taktéž vnitřní výzdoby refektáře v klášteře augustiniánů v Brně (1910), kde se Novák zabýval především bohatým stropem a několika bustami; jeho chasa pak mohla být k ruce J. V. Pekárkovi, který tamtéž navrhl rozměrný reliéf s Apoteózou sv. Augustina.

Poslední Babkova spolupráce s Novákem proběhla do roku 1911, jednalo se o práce na Obecním domě. Babka přispěl prací na fasádě, zejména se podílel na provedení maskaronů nad okny.

Článek Babka Karel se nejdříve objevil na Umělecká zahrada.

Z dob působení u Karla Nováka je Benešovo jméno spojeno s účastí na dekoraci slavobrána pro císařskou návštěvu Prahy roku 1907. Beneš měl spolupracovat především na velkém znaku Prahy. Podílel se výzdobě významných pražských secesních staveb ,budova spolku Hlahol, reliéfy Hlavkův most. budova Wilsonava nádraží,

Krom toho se podílel na dosud nedatované zakázce opravy dekorace kostela Nejsvatějšího Salvátora v Praze. V soupisu díla je jméno Beneš zmíněno také v souvislosti s dílenskou produkcí drobné

Článek Beneš Ladislav se nejdříve objevil na Umělecká zahrada.

Tento nájemní dům s obchodním přízemím byl postaven pro Ondřeje Dörflera. Dům byl realizován Matějem Blechou, autorem projektu byl architekt Jiří Justich. Tato novostavba stojí na místě původního čtyřkřídlého klasicistního domu s dvorem.

Již v roce 1920 byl dům upravován, a to zejména v interiérech, v letech 1928 – 9 pak došlo k úpravám výkladce a dvorany. Prostory lékárny a restaurace Pelikán byly pak přestavovány v letech 1939 a 1943, dalších zásahů se stavba dočkala v letech 1958 a 1970. V nedávné době byla opravena fasáda.

Přízemí a první patro domu je věnováno obchodním prostorám, druhé až šesté patro náleží bytům. Fasáda je dělena do třech svislých a čtyřech okenních os. Ve čtvrtém až šestém patře se vzhled oken neopakuje, každé patro působí jako stylově sladěný celek. Mezi třetím a čtvrtým patrem vidíme dva štukové věnce doplněné drapérií. Nejdekorativněji jsou poté zpracovaná okna čtvrtého patra, obkroužená stylizovanými pávy a zlatými draperiemi. Pávi, tradiční symboly nesmrtelnosti, jsou provedeni velmi svěže v neotřelém postoji, doplněny zlatými šupinkami a stvoly listoví. Florální dekor poté pokračuje nad pávy směrem k balkonu pátého patra, centrálnímu bodu celé fasády. Mřížoví balkonu je taktéž velmi dekorativně vyvedeno, jeho střed tvoří písmeno D orámované vegetabilními ornamenty a spirálkami. Florální pletence doplněné zlatými draperiemi najdeme i v prostoru mezi okny šestého patra.

Celá fasáda pak vrcholí oblým štítem, do jehož vrchní niky je vložena zlatá váza ověšená drobnou drapérií. Na štítě také najdeme nápisy „U Dörflerů“ a „Postaveno L. P. 1905“. Tato fasáda, uzavírající prvních pět let Novákovy sochařské dráhy, je vynikajícím dílem. Dokazuje Novákovu schopnost samostatné kvalitní práce, která nejen technicky, ale i stylově odpovídala dobové špičce.

Článek Dörflerův dům, Praha se nejdříve objevil na Umělecká zahrada.

(1877 – 1938)

Narodil se ve Volavci 27. 3. 1877 v rodině malých zemědělců pod Kozákovem, v kraji nalezišť drahých kamenů i legend o jejich pohádkovém bohatství. Byl český sochař a glyptik, profesor na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze.

Volavec, dědina malých zemědelců pod Kozákovem, kraji plný legend o pohádkovém bohatství drahých kamenů skrytých v útrobách okolních kopců. Na malého chlapce tyto báje a příroda Českého ráje velmi působily a už v předškolním věku zachycoval zdařilými kresbami své každodenní zážitky z pastvy i své představy. Kreslířský talent se prosazoval stále výrazněji. Jako třináctiletý byl přijat na do státní odborné školy pro broušení, rytí a zasazování drahokamů v Turnově. V roce 1891 se v Praze konala veliká jubilejní výstava. Tehdy navštívil turnovskou školu jakysi c. k. potentát, který udělal velkorysé gesto. Věnoval 50 zlatých pro nejnadanějšího žáka, aby mu umožnil návštěvu výstavy. A tak čtrnáctiletý Josef poprvé uviděl Prahu, její muzea, památky, umělecké skvosty a silně to na něho zapůsobilo.

Po škole se přihlásil do Dörflingerovy dílny ve Vídni, aby si vydělal na studium na vídeňské akademii. Po čase se pro něj podařilo získat stipendium ke studiu na Vysoké uměleckoprůmyslové škole v Praze. Po absolutoriu si vlastní sochařskou dílnu ve Smetanově ulici a díky příznivcům si na nedostatek zakázek nemohl stěžovat.

V roce 1911 se stal učitelem na Uměleckoprůmyslové škole v Praze. To už měl za sebou pozoruhodnou monumentální sochu Poutník, pracoval na sousoší Rozhovor. Výtvarný vrchol tohoto období byla Růže tetínská, předznamenal další tvorbu, z níž jsou významné: Vrba, Poklad, Dívčí portrét. Dále spolupracoval při výzdobě budov. Významné jsou sochařské práce v Praze na Novém Městě na fasádě hospody U Bejšovců na nároží Palackého náměstí a Gorazdovy ulice č.o.1, fasáda Treybalova domu v Plzni, roku 1908 asistoval Stanislavu Suchardovi při výzdobě fasády Wilsonova nádraží v Praze.

Sousoší dívky a mladíka Růže tetínská bylo výsledkem pětiletého tvůrčího hledání, mnohonásobného přepracovávání, než se v konečné podobě v bílém pískovci dostalo do parku pražského cukráře a továrníka A. Marschnera ve Sv. Janu pod Skalou u Berouna. Dům později koupila církev a zřídila v něm internát pro gymnasisty. Řádovým správcům ústavu se sousoší jevilo mravně nepatřičné, a proto je roku 1920 rozbili; zachovala se jen torza hlav.

Od roku 1918 se věnuje řezání skla a drahokamů s velkou intenzitou. Glyptika ho strhuje a kromě své práce pedagogické a sochařské vytváří v tomto oboru díla, jejichž věhlas brzy překračuje hranice a Drahoňovský se stává v Evropě uznávaným umělcem. Jeho díla se dostávají do předních světových sbírek a galerií.

Článek Drahoňovský Josef se nejdříve objevil na Umělecká zahrada.

Autorem historizujícího činžovního domu na hranici historického jádra města byl pražský architekt Osvald Polívka, který krom toho v Nymburce projektoval též secesní vodárenskou věž či letní vilu svého tchána Dr. Tomáše Černého. Mudr. Antonín Brzorád proslul jako mecenáš a milovník umění.

Úspěšná dráha hotelu skončila roku 1986, kdy byl uzavřen. V letech 1988 – 89 došlo k zatím poslední, avšak velmi necitlivé rekonstrukci, během níž byly ze stavby zachovány jen obvodové zdi a interiér byl zcela přestavěn.

Stavba hotelu je rohová na půdorysu písmene L se skoseným nárožím. Po přestavbách má tři podzemní podlaží, přízemí, osm pater a dvě patra v mansardové střeše. Nárožní arkýř na konzolách sahá po zvýrazněnou římsu nad třetím patrem. Uliční fasáda do ulice Jindřišské je pětiosá a do ulice Panské dvanáctiosá. Na nároží se vypíná šestiboká věž, zakončená stupňovitou lucernou. Z hlediska štukové dekorace není fasáda hotelu nijak bohatá, zdobena je rustikou, v suprafenestrách a pod parapety secesními florálními štuky ve stylu prosté elegance střídmého geometricko-florálního dekoru, doplněné mozaikami a nápisy Hotel Palace. Bronzoví světlonoši u vchodu jsou dílem Antonína Máry, se kterým se Novák již setkal v Karlínské Sakařově škole. Je možné, že Novák mohl díky pantografu Márovi pomáhat s převodem soch do nadživotního měřítka.

Článek Dům Dr. Brzoráda, Nymburk se nejdříve objevil na Umělecká zahrada.

Rozměrný nárožní dům patří k nejbohatším Novákovým fasádám. Krom toho je jeho výzdoba i významně unifikována politicky podbarvenou aluzí na Bílou horu. Většina štukové dekorace se proto víceméně přímo této tématiky dotýká. Přízemí budovy s obchodními prostory je opatřeno štukovou bosáží, dosahující až do výše oken prvního patra. Suprafenestry oken prvního patra pak tvoří hluboké reliéfy, sestávající se z několika hlav a zlaceným nápisem pod nimi. Nápisové pásky střídají sloky chorálů Svatý Václave, vévodo české země a Kdož jste Boží bojovníci. Jde tedy o skupiny ztělesňující dvě větve české zbožnosti: katolickou a kališnickou.

Kališnický reliéf sestává ze čtyř hlav; krom toho zcela vlevo vidíme pravici pevně svírající kalich, odkazující na husitství. Vedle kalicha se nachází tvář bojovníka, z části zakrytá rozměrnou přilbou. Centrálně umístěná hlava staršího muže s bujným vousem pravděpodobně odkazuje přímo k Janu Husovi. Zbývající dvě hlavy, natočené více z profilu, představují vesničany, muže a ženu, s lidovými pokrývkami hlavy. Bohatě a moderně modelované vlasy a vousy postav dynamicky vlají i do prostoru náspisové pásky. Výrazy všech zobrazených tváří ukazují bolestné napětí jakoby překlenuté vážností a rozhodností.

Pod tímto reliéfem najdeme text chorálu, rozdělený do těchto nápisů: „Kdož jste Boží“, „a zákona jeho“, „prostež od Boha“, „pomoc a doufejte“.

Katolickému reliéfu dominuje ve středu umístěná hlava sv. Václava v přilbě. Jeho tvář je důstojná a výrazně zachmuřená; kruhy pod očima a náznak slz umocňují její silný citový dopad. Po stranách světce doplňují coby symboly řeholního života tváře jeptišky (v typizovaném závoji, součásti řeholního hábitu) a mnicha (s tonzurou). Jeptiška má meditativně zavřené oči a hlavu nakloněnou dozadu, čímž může odkazovat na kontemplativní řády. Mladě vyhlížející mnich je otočen ke světci, kterému vzdává úctu pevně sepjatýma rukama. Posledním zobrazeným je muž v klobouku; vzhledem k celkovému ideovému programu této skupiny se pravděpodobně jedná o člena jezuitského řádu, neboť klobouk býval součástí jezuitského řádového šatu. Na nápisových páskách pod tímto reliéfem můžeme číst: „Svatý Václave“, „vévodo české země“, „kníže náš!“.

Nad okny čtvrtého patra pokračuje výzdoba další ideovou linií. Nacházíme tu zlatý nápis „1621“, nad nímž sedí v hlubokém štukovém reliéfu modelovaní havrani. Vodorovně podél celé vrchní římsy domu probíhá defilé erbů jednadvaceti českých pánů, popravených po bitvě na Bílé hoře. Erby jsou vyvedeny barevně, některé z nich jsou ještě akcentovány dekorativní drapérií a přilbami.

Nejvýraznější dominantou domu je ale především socha sv. Jiří, umístěná na nároží v úrovni třetího patra. Jedná se celoplastickou, do detailů propracovanou figuru. I v širším kontextu Novákova díla, co se dekorace fasád týče, je tato socha naprostou raritou. Světec je zachycen v dymanickém napřežení pravice, ve které třímá meč. Pohledem sleduje již na zádech ležícího přemoženého draka. Celá postava světce je umístěna volně v prostoru podesty, k fasádě je přimknuta jen špičkou meče a koncem drakova točitého chvostu. Na hlavě nese sv. Jiří přilbu s bujných chocholem; šupinová zbroj, kryjící jeho trup, je taktéž vyvedena velmi drobnopisně, včetně ozdob ve tvaru kříže na pásku či šroubovitě stáčeného jílce dýky. Bohatě zdobeny spirálami a lvími hlavami jsou i ochranné pláty na nohou bojovníka, jehož celkový postoj působí dynamicky i vyrovnaně zároveň. Drak pod světcovýma nohama leží na zádech s otevřenou tlamou a vyplazeným jazykem. Spirálově protočený chvost draka dodává celé kompozici na eleganci a také výrazněji propojuje sousoší s fasádou, takže tato skupina nepůsobí jako solitér.

Dům poslance Rožánka patří k nejzajímavějším Novákovým fasádám jak ideově tak i kvalitou provedení. Cílem výzdobného programu fasády byla jakási několikaúrovňová óda na české země. Silný je odkaz na Bílou horu a popravené české pány.

Článek Dům poslance Rožánka, Praha se nejdříve objevil na Umělecká zahrada.

Secesní dům stavitele a majitele M. Blechy s portálem od Celdy Kloučka z let 1904 – 5 vyniká umírněným řádem dekorace.

Pětiosé čtyřpatrové uliční průčelí je doplněno polosuterénem, mezaninem a podkrovím. Převládajícím zdobným prvkem je pásová bosáž. Střední osa od prvního patra je akcentována vystupujícím arkýřem, podklenutým segmentem. Arkýř vrcholí balkonem s dekorativní mříží. Balkonové okno je bohatě členěné a akcentuje tak svou polohu ve středu nad ním se klenoucího segmentového štítu, který dominuje celé budově. V krajních osách druhého patra vidíme balkonky na trojicích volutových konzol, opět se secesními kovanými mřížemi. Hlavní vchod s vjezdem je zaklenut stlačeným obloukem. Štukové zdobení nacházíme až v horní polovině domu, nejvíce na jeho vrcholovém oblém štítu. Pět okenních os je ve třetím a pátém patře zdobeno drobným florálním štukem suprafenester. Variace motivu laurových lístků s občasnými trsy bobulí se opakuje i na štítu, který je tímto zdobením pokryt hustěji než zbytek fasády. Nad střední osou se na štítu objevuje drapérií ovázaný medailon se zlatým monogramem Matěje Blechy. Po stranách štít vrcholí dvěma postavami putti, obklopenými malými jabloněmi s plody. Tím fasáda rezonuje s Kloučkovým kamenným portálem, na němž se také objevují putti i jablka v pletencích listoví. Putti na pravé straně portálu drží v ruce štítek, na němž je lineárně vyryt trojúhelník a nahazovací lžíce coby symbol stavitelství. Štít protilehlého putti ukazuje znak tří štítků symbolizujících malířství. Odkaz na malířství je ještě podtržen „malířskou“ čapkou na andílčí hlavě. Zdobnost portálu zvláštně kontrastuje s absencí štukového dekoru v dolní polovině domu. Kumulace dekoru na portálu a poté na vrchním štítu domu působí poněkud nevyváženým dojmem. Novákova práce na této fasádě navíc poněkud zaniká ve srovnání s jeho mistrovským kouskem na sousedním domě architekta Kamila Hilberta.

Článek Dům stavitele Matěje Blechy, Praha se nejdříve objevil na Umělecká zahrada.

(1893 -1950)

Původní profesí Karla Dvořáka bylo cizelérství, kterému se vyučil, pak navštěvoval Uměleckoprůmyslovou školu (ovlivnil ho zejména Josef Drahoňovský) a posléze Akademii výtvarných umění. Školení v Myslbekově dílně (1913) přerušila 1. světová válka, a tak pražskou akademii dokončil až v letech 1917–19 u prof. Štursy. Od roku 1928 byl profesorem Státní uměleckoprůmyslové školy v Praze.(1880 – 1953)

V letech 1919–1949 byl členem Spolku výtvarných umělců Mánes.

Bezprostředně po dokončení studií lze rozpoznat v jeho pracích vliv Štursův, ale také vliv italského renesančního sochařství (Svatý Václav 1921, Podobizna choti 1923). V dalším období se však Dvořák přiklonil ke Gutfreundovi a sociálnímu civilismu, který spoluvytvářel (Kamelot 1925, Do Ameriky 1925). Ve 30. letech se věnoval především monumentální tvorbě (Pomník legií pro Pére-la-Chaise v Paříži 1934, Sousoší sv. Cyrila a Metoděje na Karlově mostě 1929-35), v níž se projevil jeho smysl pro figurální kompozici. To mělo nahradit barokní sousoší Ignáce z Loyoly (M. Brokof 1711), které se při povodni v září 1890 zřítilo do vody. Jeho zbytky se podařilo vyzvednout, ale k obnově již nedošlo.

Dvořák pak postupně odstoupil z této monumentální, spíše neoklasické linie ke zdrobnění a zmalebnění, k výraznému historismu, inspirovanému hlavně českou barokní tvorbou a expresívností nedokončených Michelangelových soch (Tragédie, 1937; Život a Osud, 1941, Masarykovi vnuci, 1948). Postava raněného vojáka z pomníku padlým legionářům pro pařížský hřbitov tvoří Pomník obětem 1. světové války v Kutné Hoře.

Karel Dvořák byl umělcem bytostně spjatým s Prahou. Svoje dětství prožil zpočátku v pražském činžáku v Ječné ulici, později na Starém Městě a v Karlíně. Dlouho se rozmýšlel mezi malířstvím, sochařstvím a herectvím. Ve svých vzpomínkách připomínal svoji posedlost kreslením i období intenzivního zájmu o nové malířské směry. Sochařství objevoval nejenom prostřednictvím řemesla a elementární modelářské průpravy na Uměleckoprůmyslové škole, ale především na Karlově mostě, v pražských chrámech a ulicích města. A jeho záliba v divadle se projevovala nejenom v pilných návštěvách představení v Národním divadle, ale i aktivní účastí v nejrůznějších kabaretech za zlatých časů pražské bohémy a uměleckého okruhu pražské kavárny Union i přilehlých vináren. Jeho manželkou byla významná česká herečka Leopolda Dostálová.

Karel Dvořák byl mimořádně lidským a otevřeným umělcem. Byl sochařem, jehož dílo příznačně dokládá bouřlivé slohové proměny první poloviny 20 století: od secese a kubismu až k civilismu a neoklasicismu. Zdroje jeho umělecké inspirace byly různorodé; v úplnosti a nejvýstižněji je postihl ve svých textech Dvorákův kolega z Uměleckoprůmyslové školy, teoretik uměni Jaromír Pečírka. Stalo se tak na okraj posmrtné výstavy, uspořádané až v roce 1959 v Mánesu. Umělec, který zemřel na počátku padesátých let, byl příliš těsně spjat s ideály první republiky, tradicí legií, obnovou náboženského umění, kulturní vzájemnosti s Francií i s osobnosti Eduarda Beneše, kterého oficiálně portrétoval.

Článek Dvořák Karel se nejdříve objevil na Umělecká zahrada.

Blecha plány částečně přepracoval s tím, že byla ponechána celková dispozice budovy. Změněna byla ale fasáda, která se musela přizpůsobit nové úpravě okenních otvorů a vchodů. Spolkový dům obsahoval krom hospodářských místností také representativní prostory a obytnou část pro chovanky a zaměstnance spolku. Domácnost byla posledním dílem Josefa Blechy, který téhož roku zemřel ve věku 59 let.

Průčelí je podle dobového tisku „koncipováno v klidných pochopených formách modernisující rennaissance se zřetelem na to, aby tak důležitý a zasloužilý spolek (…) i na venek důstojně byl repraesentován.“ Hlavní sochařskou dominantou fasády jsou rozměrní atlanti nesoucí rizalit ve středu budovy. Jejich autorem byl Josef Pekárek. Řemeslně zvládnutí siláci v elegantním kontrapostu působí velmi zdařile. Zajímavý je pohled do jejich tváří, které jsou opatřeny mondénním knírkem; i účes obou mužů působí moderně a vyvolává tak dojem, že jde nikoli o bájné atlanty, ale o mladíky soudobého světa. Nejvyšší patro budovy je zdobeno postavami putti; na hlavním průčelí nalezneme dva, další dva pak spočívají na boční fasádě. Jde vždy o dvojici chlapce a dívky s motivy vaření: chlapecký putti je opatřen kuchařskou čepicí, pánví a vařečkou, jeho protějšek tvoří dívenka s šátkem na hlavě a husou připravenou ke škubání.

Nad posledním patrem a obdélným polem s nápisem Domácnost se klene trojúhelný štít s datem 1899 a ženským maskaronem. Další dva maskarony s bohatým dekorem rostlin a ovoce najdeme po stranách štítu. Z trojice maskaronů je nejzajímavější mužský, představující boha Dionýsa. Zatím co oba ženské maskarony jsou zcela typové (a téměř identické), Dionýsa přesvědčivě představuje rozchechtaná mužská tvář s polovypadanými zuby a širokým nosem. Kvalitně řemeslně propracované jsou ovocné a květinové festony ve štítu, i několik žardiniér s motivem dětského obličeje, které najdeme pravidelně rozmístěny na hlavní i boční fasádě. Pekárek s Novákem odvedli na této fasádě kvalitní práci a ukázali se jako dobře sehraný pracovní tým. Tím bezesporu pozvedli renomé své čerstvě založené firmy a pravděpodobně si tak otevřeli dveře k dalším prominentním zakázkám.

Článek Spolkový dům Domácnost, Praha se nejdříve objevil na Umělecká zahrada.

(1876 – 1934)

Český modelér, cizelér, sochař absolovent Uměleckoprůmyslové školy v Praze.

Tady studoval do roku 1900 v   atelieru C.Kloučka,  poté  u prof. A.Hellméssena a prof. E. Nováka v atelieru se zaměřením na zpracování kovů. Po dokončení studia podniká studijní cesty do Paříže, Berlína , které hluboce ovlivní jeho bohatou tvorbu.

Po návrat do Prahy otevírá svůj první atelier v Žitné ulici. Zde se otevírá velká spolupráce s kolegy sochaři se studií při účasti na stavbách s význačnými  architekty.

Článek Franta Anýž se nejdříve objevil na Umělecká zahrada.

Dům úspěšného továrníka Graba byl rozdělen na dvě části, obytnou čtyřpatrovou a kancelářskou dvoupatrovou. Byty měly v průměru 7 pokojů a do domu bylo od počátku zavedeno ústřední topení, teplá a studená voda i elektrický výtah. Jednalo se tedy o luxusní bydlení.

Fasáda domu je velmi bohatě dekorována, Novák tu pracoval podle návrhů C. Kloučka a Matěje Blechy. Dům je členěn na pět svislých okenních os, střední část tvoří půkruhový rizalit. Ze štukového dekoru jsou výrazné figurální skupiny v krajních štítech. Jedná se o dvě ženské postavy na pozadí rostlinného dekoru. Ženy s rozevlátými draperiemi svírají mezi sebou nápisový obdélný štít s monogramy majitelů: E.H.G. Při bližším pohledu na obě postavy vidíme, že se jedná o konkrétní osoby, nejspíše paní Grabovou s dcerou. Dcerka působí velmi mladě, čemuž přisvědčuje i kratší sestřih vlasů. Oděna je do velmi lehkých dívčích šatů. Paní Grabová je naopak vyvedena prozaičtěji v kuchařské zástěře a s vyhrnutými rukávy. Její postoj s rukou v bok působí velmi rázně, čemuž odpovídá i poněkud přísný výraz její tváře. Dolní části vystouplého rizalitu dominuje reliéf s letící postavou viktorie, držící v jedné ruce věnec a v druhé ratolest s laurovými listy. V pozadí se rýsuje rozsáhlý komplex továrny doplněný o dva bujně kouřící komíny. Jde bezesporu o ódu na prosperující továrnickou dráhu pana Graba. Všechny prostory mezi jednotlivými okny jsou také štukově pojednány, většinou jde o kombinaci rostlinných motivů s dětskými / andílčími hlavami či polopostavami. Na architektonicky zajímavě pojaté atice se pak opakuje motiv ženského maskaronu. Pletence vavřínových listů s bobulemi rámují portál domu, označený typicky secesně stylizovaným nápisem Anno Domini 1903, pod nímž vidíme mužský maskaron zpodobňující Merkura, patrona obchodu a podnikání. Tato fasáda je pravděpodobně první pražskou zakázkou tohoto typu, kterou Novák dostal po odchodu kolegy Pekárka ze společného podniku.

Článek Grabův dům, Praha se nejdříve objevil na Umělecká zahrada.

(1899 – 1927)

Narodil se ve Dvoře Králové nad Labem jako čtvrtý z pěti dětí české židovské rodině Karla a Emilie Gutfreundových. Během 1903-1906 studoval na Škole výtvarných umění v Bechyni (keramický ateliér). V letech 1905-1909 docházel na Umělecko-průmyslovou školu v Praze. V roce 1909 Gutfreund zaujal Antoine Bourdelle u příležitosti jeho výstavy v Praze uspořádané SVU Mánes. V listopadu přijel do Paříže, kde se zapsal do Bourdellových kurzů sochařství na akademii Grande Chaumiere. Seznámil se s Augustem Rodinem, zajímal se o středověké umění. Bourdellův ateliér opustil v roce 1910. Cestoval do Anglie, Belgie, Nizozemska a vrátil se do Prahy.

V roce 1911-12 se stal členem Skupiny výtvarných umělců, vystavil Úzkost. Účastnil se druhé výstavy Skupiny a představil významná díla: Hamleta, Harmonii, Koncert v roce 1912. V letech 1913 a 1914 používal principy analytického kubismu v sochařství. Obeslal třetí výstavu Skupiny díly: Viky, Hlava s kloboukem, Hamlet. Účastnil se výstav v galerii Der Sturm v Berlíně a čtvrté výstavy Skupiny v Praze. V roce 1914 navštívil Paříž, kde se setkal s Picassem, Grisem, Apollinairem a obchodníkem s uměleckými díly Kahnweilerem.

V okamžiku vyhlášení války byl v Paříži, kde vstoupil Cizinecké legie. Účastnil se bojů na Sommě, L‘Artois a v Champagni. Roku 1915 podepsal s několika rakousko-uherskými spolubojovníky žádost o včlenění do francouzské armády. Po demobilizaci v roce 1916 byl uvězněn v Lyonu po odmítnutí všech žádostí o začlenění do francouzské armády, stejně jako do československé legie. Mezi 1916 a 1918 byl internován v táboře Saint- Michel-de-Frigolet v Bouches-du-Rhône. V roce 1918 byl přesunut do civilního tábora v Blanzy a po tříletém věznění se usadil v Paříži, kde pokračoval v přerušené práci. Na dva měsíce se vrátil do Prahy, aby přijal členství v Mánesu. V roce 1920 opustil Paříž a žil mezi Prahou a rodným Dvorem Králové. Následující rok se účastnil třetí výstavy skupiny Tvrdošíjní v Praze, Brně a Košicích. V roce 1924 se zúčastnil Výstavy Československého moderního umění v Paříži a příští rok byl také na Mezinárodní výstavě dekorativních umění v československém pavilonu v Paříži. V roce 1926 vyhrál konkurz na místo profesora na Umělecko-průmyslové škole v Praze a zúčastnil se výstavy Société Anonyme v New Yorku. Portrétoval i prezidenta T.G. Masaryka a pro město Hradec Králové vytvořil v roce 1926 jeho sochu v životní velikosti.[1] Gutfreund byl po hradecké soše požádán o další variantu prezidentova pomníku. Zatímco hradecká verze je pouze jedna jediná, druhou verzi měli nebo mají na třech místech, v Poděbradech, Nitře a Kroměříži.[2]

2. června 1927 tragicky utonul ve Vltavě v Praze.

Článek Gutfreund Otto se nejdříve objevil na Umělecká zahrada.

Jsou hned dva důvody,  proč nazývat tento dům jako „Hilbertův“. Postavil ho totiž architekt Kamil Hilbert  pro svého bratra, spisovatele Jaroslava Hilberta. Kamil Hilbert se narodil roku 1869 v Lounech, navštěvoval nejprve Vyšší průmyslovou školu v Plzni, poté studoval ve Vídni u architekta Maxe Fleischera a posléze pokračoval na tamní Akademii výtvarných umění ve speciálce profesora V. Luntze.

Působil v Praze i rodných Lounech a roku 1896 dostal stavitelskou koncesi na královských Vinohradech. V červnu 1899 byl po odchodu Josefa Mockera ustanoven vedoucím stavitelem Svatovítské katedrály v Praze a v této funkci strávil dalších třicet let života. Paralelně vystavěl několik školních budov a rodinných domů v rodných Lounech, kde se také věnoval restaurování a renovaci tamních kostelů. Na rozdíl od Mockera přistupoval ke stavbě velmi citlivě a s respektem k památkové hodnotě architektury. Zasloužil se například o záchranu řady prvků, které byly původně určeny k odstranění a regotizaci. Krom katedrály se restaurátorsky věnoval celé řadě kostelů (Kouřim, Domažlice, Čáslav, Nymburk, Mělník, Plzeň ad.), o památkovou péči se zajímal i vědecky. Mezi jeho nejvýznamnější původní stavby patří kostel sv. Jana Nepomuckého ve Štěchovicích v secesním stylu, jehož plány pocházejí z let 1907 – 08. Stavba sama byla dokončena o čtyři roky později. Roku 1921 byl pověřen úpravou hradu Křivoklát. Krom restaurátorské dráhy byl autorem mnoha secesních a novogotických novostaveb, mezi něž patří i dům na Masarykově nábřeží, navržený pro bratra Jaroslava.

Čtyřpatrový dům o pěti svislých okenních osách, postavený pro Jaroslava Hilberta, patří ke skvostům pražské secese, míšené s historismem, především s vlasdislavskou gotikou a orientálními vlivy. Nemalou měrou se na tom podílí právě štuková výzdoba fasády. Plocha fasády je dělena pomocí dvou arkýřů, umístěných v krajních okenních osách. Arkýře pokrývají plochu tří pater, v posledním patře je okno zapuštěno do hmoty, čímž vzniká lodžiový balkon. Okna v patře nad arkýřem jsou opatřena otevřeným balkonem. Nad těmito okny vrcholí fasáda dvěma půlroutovými štíty se sochami ptáků.

Krom kytek štítům vévodí čtveřice ptáků, zleva doprava sup, orel, krocan a pelikán. Na původních plánech domů jsou ptáci jen letmo naznačeni a nelze je proto blíže určit. Je možné, že mělo jít o nějakou konkrétní symboliku, spjatou s literárním dílem Jaroslava Hilberta. Pozoruhodný je především krocan, typicky americký pták, který by mohl naznačovat, že jednotliví ptáci mají symboliku světadílů. Naopak pelikán je zas tradičně ikonograficky ztotožňován s Kristem. Sup a orel jsou oba dravci; lze uvažovat o jejich symbolice v rámci heraldiky, ale celkově se nezdá, že by tito ptáci měli vyjadřovat nějaké konkrétní, jasně čitelné podobenství. Ke zvířecí symbolice lze přičíst také dekoraci spodních okenních říms prvního patra. Karel Novák tu uplatnil velmi efektně stylizovanou můru a sumce, kteří předvádí lehce mrazivý pohled, podobný vytřeštěné tváří vodníkova maskaronu. Celý dům je oslavou přírodní pohádkovosti, které ovšem nechybí také fantaskní ráz. S mystičností celého pojetí korespondoval i vestibul domu, který byl pojat jako jakási potemnělá svatyně, osvětlena jen duhově barevným vitrážovým oknem. Okno bylo situováno centrálně tak, aby simulovalo oltář.

Srovnání se staršími fotografiemi ukazuje, že se na fasádě původně nacházel vegetabilní ornament s rozeklanými listy, organicky napojený na boční šambrány okna pod středním atikovým štítem, který korespondoval s podobně pojatým motivem rozvětveného stromu na hlavním portálu. Tento půvabný prvek, známý z fotografií, zcela chybí na původních plánech, což svědčí o tom, že Hilbert či Novák neváhali fasádu důmyslně vylepšovat i v průběhu realizace stavby. Bohužel tento působivý ornament byl po druhé světové válce odstraněn a při nedávné rekonstrukci domu neobnoven. Po válce byl taktéž zlikvidován i plastický pás se štukovými liliemi, původně umístěný nad kordonovou římsou. Plochy fasády se zrnitou omítkou byly na některých místech zahlazeny.

Článek Hilbertův dům, Praha se nejdříve objevil na Umělecká zahrada.

Článek Hladík Josef se nejdříve objevil na Umělecká zahrada.

Autory hotelu, který byl slavnostně otevřen 21. 4. 1909, byli František Buldra a Jiří Justich. Justich se pravděpodobně pouze autorsky podílel na projektu, zatímco František Buldra byl zároveň majitelem, projektantem i stavitelem hotelu. Stavba v pozdně historizujícím slohu se secesními prvky probíhala v letech 1907 – 09. Novostavba hotelu Palace byla několikrát upravována, poprvé v již v roce 1920, poté v letech 1930, 1933. Zvláště od 20. let se hotel těšil nebývalé oblibě, čehož důkazem jsou jména některých jeho návštěvníků: Emma Destinová, Enrico Caruso, Josephine Baker a další.

Úspěšná dráha hotelu skončila roku 1986, kdy byl uzavřen. V letech 1988 – 89 došlo k zatím poslední, avšak velmi necitlivé rekonstrukci, během níž byly ze stavby zachovány jen obvodové zdi a interiér byl zcela přestavěn.

Stavba hotelu je rohová na půdorysu písmene L se skoseným nárožím. Po přestavbách má tři podzemní podlaží, přízemí, osm pater a dvě patra v mansardové střeše. Nárožní arkýř na konzolách sahá po zvýrazněnou římsu nad třetím patrem. Uliční fasáda do ulice Jindřišské je pětiosá a do ulice Panské dvanáctiosá. Na nároží se vypíná šestiboká věž, zakončená stupňovitou lucernou. Z hlediska štukové dekorace není fasáda hotelu nijak bohatá, zdobena je rustikou, v suprafenestrách a pod parapety secesními florálními štuky ve stylu prosté elegance střídmého geometricko-florálního dekoru, doplněné mozaikami a nápisy Hotel Palace. Bronzoví světlonoši u vchodu jsou dílem Antonína Máry, se kterým se Novák již setkal v Karlínské Sakařově škole. Je možné, že Novák mohl díky pantografu Márovi pomáhat s převodem soch do nadživotního měřítka.

Článek Hotel Palace, Praha se nejdříve objevil na Umělecká zahrada.

(1861 – 1953)

Jovanović byl srbský sochař, člen srbské akademie věd a umění.

Narodil se v městě Novi sad, studoval v prvním lyceu v Kragujevacu, po absolvování získal státní grand na postgraduální studium na akademii výtvarných umění ve Vídni a poté studoval i na akademii výtvarných umění v Mnichově.

Po ukončení studií, od roku 1887, žil střídavě v Mnichově, Paříži a Bělehradě. Na mezinárodní výstavě umění v ……… v roce 1911 tvořila jeho díla část pavilonu reprezentujícího srbské království.

Článek Jovanović Đorđe se nejdříve objevil na Umělecká zahrada.

(1878 – 1942)

Obecnou a měšťanskou školu navštěvoval ve svém rodném městě v letech 1884- 1892. Následně v letech 1892 – 1896 studoval na sochařsko-kamenické škole v Hořicích v Podkrkonoší a od roku 1897 byl zapsán na Uměleckoprůmyslové škole v Praze u Stanislava Suchardy. Studium dokončil v roce 1898 , spolu s K. Novákem, Š. Zálešákem, V. Preissingem a dalšími. Od této doby pak trvá jejich vzájemná spolupráce i velice přátelský vztah ve společenském životě. V letech 1904-1908 žil a pracoval v Paříži poté, co získal Hlávkovo stipendium.

Se svým učitelem Stanislavem Suchardou spolupracoval na pomníku Františka Palackého na Palackého náměstí… Po Suchardově úmrtí v roce 1916 byl jmenován profesorem dekorativního sochařství na Uměleckoprůmyslové škole. V roce 1925 se stal profesorem sochařství na Akademii výtvarných umění. Byl jedním z nejvýznačnějších představitelů symbolizmu v českém sochařství. Vedle své volné tvorby vytvořil mnoho dekorativních prvků fasád, bust a pomníků. Pomník Josefa Mánese v Praze, na předmostí Mánesova mostu, v bronzu, jeho redukce 1: 3 je umístěna v Národní galerii v Praze.

K nejvýznamnějším dílům patří sochy nadživotních velikosti Jana Žižky na Vítkově, sádrový model z roku 1931. První zvětšený model přibližně z roku 1931 byl realizován v sochařském závodu K. Nováka. Na jeho modelování do nadživotní velikosti se podílí celá „chasa“ sochařského závodu K. Nováka. (dobové foto květen 1937, atelier prof. Kafky). Sochu bylo možné odlit do bronzu až po skončení II. Světové války v roce 1646 v Maškově slévárně Karlín. Úplné dokončení a slavnostní odhalení bylo v roce 1950, v den výročí 530.let po vítězství husitů na Vítkově. Další pak je socha generála Milana Rastislava Štefánika s českým lvem pro Bratislavu. První sádrový model je z roku 1934, na zvětšení díla do nadživotní velikosti se opět podílí sochařský závod K. Nováka .( dokladem je dobová fotografie duben 1934 při pracích „chasy“ v atelieru v Praze Bubenči). Bronzovou sochu odlila holešovická slévárna Fr. Anýže a následně byla instalována v roce 1937 v blízkosti Slovenského národního muzea v Bratislavě. Slavnostní odhalení pomníku bylo v roce 1938 při příležitosti 20. výročí vzniku ČSR. Zmenšená kopie ve třetinové velikosti je umístěna před petřínskou hvězdárnou, miniatury v desetinovém měřítku jsou ve sbírkách Národního muzea, či společnosti M. R. Štefánika. Originál sochy v Bratislavě byl postupně zničen, v roce 1940 odstraněna socha českého lva, v roce 1954 i zbývající osamocená socha. Znovu obnovený pomník respektující původní architektonický projekt byl díky iniciativě Nadace M. R. Štefánika slavnostně odhalen v květnu 2009. Podle původní sochy B. Kafky byl vymodelován sedmimetrový model, podle kterého byla odlita bronzová socha.

Nelze opomenout ani jeho bohatou spolupráci s význačnými architekty, arch. Balšánek, arch. Polívka na výzdobě interieru, reliéfy Fauna a Flóry pro Obecní dům 1910, pro arch. Čenského Vinohradské divadlo ozdobil alegorickými postavami, Tragédie, Baletu, Opery, Komedie 1906. Ve spolupráci s arch. Kotěrou se podílí na výzdobě Národního domu v Prostějově 1907.

Je autorem řady plastik na Vyšehradském hřbitově , busta Mikoláše Alše, Madona pastýřská, Anděla smrti nad mrtvou labutí, které jsou ozdobou hrobů význačných českých osobností.

Článek Kafka Bohumil se nejdříve objevil na Umělecká zahrada.

V roce 1924 Novák zakoupil od Vyšehradské kapituly pozemek na úpatí jižní stráně Nuselského údolí (mezi Čiklovou ulící a železniční tratí), na němž ještě téhož roku vystavěl novou sochařskou dílnu. V budově, která zahrnovala i správcovský byt, zřídil prostorný ateliér se severním světlem a několik technických dílen. V novém působišti zpracovával zejména modely velkých figurálních návrhů, k jejichž zhotovení začal jako jeden z prvních sochařů u nás používat pantograf (přístroj z kloubovitých spojených tyčí, umožňující přenášení rozměrů ve zvětšeném nebo zmenšeném měřítku). K významným Novákovým zakázkám tohoto období náleží například nadživotní sádrová reprodukce busty Antonína Švehly od Bohumila Kavky z roku 1924 nebo umělokamenná reprodukce alegorické sochy Vltavy od Josefa Václava Pekárka z roku 1927, kterými se oba sochaři prezentovali na výstavě soudobého umění v Brně při příležitosti desátého výročí vzniku republiky v roce 1928.

Pro řadu dalších výtvarníků vytvořil modely, podle nichž byly následně sochařské artefakty zpracovány, například pro sochaře Jakuba Obrovského model postavy Odpočívajícího oráče (osazena 1926 v Chlumci nad Cidlinou), pro českoamerického sochaře Albína Poláška model sochy Woodrowa Wilsona (osazena na okraji parku před dnešním Hlavním nádražím v roce 1928, odstraněna v roce 1941) a model sochy Radegasta (odhalena na Radhošti v roce 1931) nebo pro sochaře Karla Dvořáka model sedící postavy Ernsta Denise (osazena na Malostranském náměstí v roce 1928, odstraněna v roce 1940).

Mezi prestižní zakázky náležel pak model památníku padlým Pražanům pro sochaře Josefa Mařatku a architekta Bohumila Hypšmana (dokončen v parku na Palackého náměstí v roce 1932, odstraněn 1940) nebo modely soch básníka Vuko Karadžiče a Raněného vojína pro srbského sochaře Vladimíra Jovanoviče (z poloviny 30. let). Většinu těchto prací Novák prováděl za přímé součinnosti sochařů, k nimž ještě například náleželi Josef Drahoňovský, Emanuel Kodet či Vít Španiel. Vedle značného objemu reprodukčních prací, které zahrnovaly i četné kopie historických sochařských památek, se Novák v meziválečném období rovněž zabýval přípravou návrhů vlastních sochařských děl, z nichž nejrozsáhlejší měla být Křížová cesta z Příbrami ke kostelu na Svaté Hoře, tvořená zastaveními v životní velikosti. Realizaci tohoto projektu znemožnila druhá světová válka.

Novákův umělecký závod s označením Sochařství K. Novák působil až do roku 1949, kdy po komunistickém převratu bylo veškeré soukromé podnikání v oblasti umělecké tvorby zákonem znemožněno. Novákovi bylo v této době sedmasedmdesát let, zanedlouho po zrušení ateliéru ho postihla vážná očí choroba, která způsobila jeho naprostou nevidomost. Zemřel v roce 1955 ve věku nedožitých čtyřiaosmdesáti let a pohřben byl na vyšehradském Slavíně. Přestože nepatřil mezi vůdčí reprezentanty secesního sochařství, jakými byli František Bílek, Bohumil Kafka, Quido Kocián, Josef Mařatka, Stanislav Sucharda, Ladislav Šaloun nebo Jan Štursa, nezastupitelně se v prvních dvou desetiletích 20. století rozsáhlou činností svého ateliéru podílel na jeho celkovém rozvoji a stylové rozmanitosti. Vlastní tvorbou, tíhnoucí především k prvkům stylizovanosti, lineární i zvlněné dekorativnosti nebo monumentalizace, osobitě doplňoval a modifikoval základní tendence secesního sochařského výrazu. Tento skromný Novákův podíl na rukopisu dekorativního sochařství české secese byl uměnovědci identifikován teprve koncem 20. století.

Zákaz činnosti Novákovy soukromé sochařské dílny (Čiklova 13 a, Praha 2 – Nuselské údolí) následně vedl k jejímu znárodnění. Krátce po roce 1950 dostala budovu bývalého ateliéru k užívání jedna ze sekcí národního podniku Krátký film Praha, která ji užívala až do počátku 90. let 20. století, kdy byla budova i s pozemkem restituována; příslušníci rodiny Karla Nováka poté celý objekt prodali. Novým majitelem ateliéru se stal stavitel ing. Vojtěch Haluza, který v jeho prostorách zřídil administrativní sídlo své firmy Unista Haluza s. r. o. Stavitel Haluza přistoupil k celému objektu jako k lokalitě historické, k lokalitě odkazující svým původním určením k významné etapě českého dekorativního umění první poloviny 20. století. Při úpravách pozemku nalezl řadu poškozených i nepoškozených sochařských artefaktů, pocházejících z činnosti Novákova ateliéru; jejich následnou instalací na nově upraveném pozemku ateliéru položil pak základ lapidária, připomínajícího jak osobnost sochaře Karla Nováka, tak historii jeho umělecké dílny, s níž byla dlouhodobě spjata i tvorba mnoha sochařů a architektů.

(Zpracoval: P. Š., duben 2008)

Zpracováno podle pramenů a literatury:

Matriční výpisy z matriky narozených, římsko-katolický farní úřad Lysice, sv. VIII, str. 157, 198, 227, 317 a 370 (Moravský zemský archiv v Brně, 2008); Soupis prací sochaře Karla Nováka (ve spolupráci s K. Novákem zpracoval Antonín Zítek, rukopis, Praha 1953); Jaroslav Benda, Otakar Novotný a Jaromír Pečírka (ed.): Padesát let Státní uměleckoprůmyslové školy v Praze 1885 – 1935, Praha 1935; Prokop Toman (st.): Nový slovník československých výtvarných umělců 1 – 2 , 3. vyd. 1. díl A-K, Praha 1947, 2. díl L-Ž, Praha 1950; Dušan Riedl: Moderní architektura v Brně 1900 – 1965, Brno 1967; Jaroslav Bránský: Výtvarní umělci v okrese Blansko, Blansko 1990; Petr Wittlich: Sochařství české secese, Praha 2000; O. E. Vejskal: Drobná plastika tělovýchovných organizací 1 – 4, Praha 2002 (1-3) a 2004 (4); Martina Pachmanová a Markéta Pražanová (ed.): Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze 1885 – 2005 / Academy of arts architecture and design in Prague 1885 – 2005, Praha 2005; Petr Haimenn: Slovník autorů a zhotovitelů mincí, medailí, plaket, vyznamenání a odznaků se vztahem k Čechám, Moravě, Slezsku a Slovensku (1505 – 2005), Praha 2006.

Vysvětlivky:
Terakota: pórovina z pálené hlíny většinou v cihlově červené nebo hnědé barvě, užívaná k tvorbě drobných plastik a architektonických detailů.
Reliéf: plastika vystupující nad plochu nebo zapadající po úroveň plochy.
Sgrafito: technika zdobení zdí proškrabáváním vrchní vlhké omítky až na podklad.
Ornament: stylizovaná výzdoba převážně podle přírodních motivů.
Plastika: sochařské dílo, socha, též reliéf s figurálními nebo ornamentálními motivy.
Kartuš: dekorativní výzdoba se symbolem, znakem nebo erbem.
Maskaron: plastika lidské nebo zvířecí masky na okny nebo dveřmi.
Putto: malířské nebo sochařské zobrazení nahé dětské postavy, nejčastěji jako okřídleného andílka.

Článek Sochařský závod se nejdříve objevil na Umělecká zahrada.

Sochař, v počátcích své profesionální dráhy též řezbář, keramik a medailér.

Dlouhodobě působil v oblasti dekorativního umění, podílel se hlavně na interiérové i exteriérové výzdobě budov. Prováděl zděné, sádrové, štukové, kamenné, mramorové a umělokamenné dekorativní segmenty i kompozice, vytvářel ornamenty, kartuše, maskarony, reliéfy, terakoty, sgrafita a sochy, v hojné míře též modely pro kamenné i odlévané sochařské práce nebo modely dekorativních, architektonických a kartografických návrhů.

 V letech 1898 až 1949 provozoval vlastní uměleckoprůmyslovou a sochařskou dílnu v Praze pod Vyšehradem.

ŽIVOTOPIS

Narodil se v starobylé obci Lysice, náležející od počátku čtrnáctého století k panství pánů z Kunštátu, v době jeho narození k panství hraběcí rodiny Dubských z Třebomyslic, která se dlouhodobě podílela na rozvoji městečka a přilehlého regionu. Její rodinné sídlo, rozsáhlý lysický zámek s  parkem a oborou, představoval unikátní stavební komplex s četnými uměleckým artefakty a sbírkami, zároveň byl i významným centrem vzdělanosti a kulturních aktivit. S rodištěm, ležícím deset kilometrů severně od města Blanska, Novák udržoval stálé kontakty a po vzniku československého státu rozšířil soubor místního výtvarného dědictví vlastními pracemi. V roce 1926 zbudoval v Lysicích pomník padlým v první světové válce, kopii sochy Jana Nepomuského, zhotovenou podle barokního originálu Jana Brokoffa z roku 1682, daroval obci v roce 1942, kopii busty Jana Amose Komenského zhotovenou podle originálu sochy Ladislava Šalouna z roku 1928 věnoval do nově postavené školy v roce 1949.

Novákův otec Karel (v matrice zapsán ještě jako Nowak) byl povoláním tkadlec; pocházel z rodiny místního zemědělského dělníka a později obchodníka s dobytkem Tomáše Nováka. Matka Josefa byla z rodiny místního bednáře Josefa Jašeka. Rodiče uzavřeli sňatek na podzim 1870; vlastnili malý domek, rodina byla římsko-katolického vyznání. Prvorozený syn Karel měl pět sourozenců, tři bratry, Josefa, Jana a Františka, a dvě sestry, Marii a Františku. Bratr František se později intenzivně podílel na činnosti Novákova sochařské dílny.

František Novák, narozený 25. 12. 1880 v Lysicích, v mládí bratrem Karlem finančně podporovaný, pracoval jako stavitel a stal se v Praze majitelem stavební firmy (stavitelskou koncesi ale získal pravděpodobně až v roce 1913). Po roce 1905 začal stavitelsky participovat na většině bratrových zakázek dekorativních prací, a za nedlouho také od bratra převzal vedení běžného provozu celého ateliéru. Zemřel v Praze 6. 12. 1968.

Obecnou školu Karel Novák vychodil v roce 1885 na místní trojtřídce, v Lysicích se také následně učil uměleckému soustružnictví a řezbářství u místního soustružníka, který koncem roku 1888 svou dílnu přesídlil do Brna, kde Novák učební poměr následujícího roku dokončil. Po vyučení pracoval jako řezbář ozdobných předmětů ze slonové kosti a z mořské pěny, nejprve krátce v řezbářské dílně Antonína Vlčka v Chrudimi, od roku 1890 v uměleckém závodě Josefa Smetany v Praze. Již za brněnského pobytu se vzdělával ve večerním odborném kurzu na tamní průmyslové škole, v roce 1890 navštěvoval večerní odborný kurz pro modelování na pražské Uměleckoprůmyslové škole. Ve věku dvaceti let byl v školním roce 1891-92 na tuto školu přijat jako řádný žák; nejprve studoval v letech 1891 až 1894 ve všeobecné škole se zaměřením na modelování, a následně v letech 1894 až 1896 a znovu ve školním roce 1897-98 v odborné škole pro dekorativní modelování. Školu absolvoval jako žák sochaře a paleontologa Celestina Kloučka (1855 – 1935), v posledním roce studia byl též žákem sochaře Stanislava Suchardy (1866 – 1916). V předcházejícím školním roce 1896-97 navštěvoval odbornou školu pro figurální modelování na Akademii výtvarných umění u profesora Josefa Václava Myslbeka (1848 – 1922).

Sochař Josef Václav Myslbek byl do roku 1896 profesorem na Uměleckoprůmyslové škole; v letech 1893 až 1896 též jejím, v pořadí druhým ředitelem. V září 1896 byla ale jeho odborná sochařská škola (společně s odbornou malířskou školou profesora Františka Ženíška) převedena výnosem vídeňského ministerstva kultury a vyučování na právě zestátněnou Akademii výtvarných umění. Zájemci o sochařství figurálního směru, k nimž Karel Novák náležel, pak následně ještě za Myslbekem na kratší nebo delší studium odcházeli.

Studovat na Uměleckoprůmyslové škole Karel Novák započal šest let po jejím vzniku. Škola vychovávala sochaře, malíře, kreslíře, architekty, stavitele a umělecké řemeslníky. Výuka byla založena na důkladném zvládnutí kreslení nebo modelování podle sádrových předloh či podle živých modelů, na napodobování předepsaných vzorů a na navrhování dekorativních kompozic. V době Novákova studia v letech 1891- 1898 spoluvytvářeli umělecký profil školy zejména osobnosti výtvarného umění, spjaté s vysoce oceňovaným dobovým historismem: sochař Josef Václav Myslbek, malíř František Ženíšek a architekt Bedřich Ohmann. Na počátku studia Novák ještě krátce zažil iniciátora vzniku školy a jejího prvního ředitele, architekta a stavitele Františka Schmoranze mladšího; koncem studia pak též jako ředitele architekta Jiřího Stibrala, za jehož působení se škola od výtvarného historismu počala odklánět a na jedno desetiletí se především zásluhou architekta Jana Kotěry profilovala jako uznávané středisko výtvarné secese. Určující podněty pro výkon povolání dekorativního sochaře Novák získal u profesora Celestina Kloučka, rovněž představitele výtvarného historismu, jehož tvorba se vyznačovala důrazem na propracovanost detailů a jejich provázanost s celkovou kompozicí výtvarného záměru s ohledem na jeho funkčnost. Novák zvládal, nepochybně i zásluhou předchozího řemeslného vzdělání, osvojování technik dekorativního výtvarnictví natolik dobře, že si ho profesor Klouček ještě v průběhu studia, v letech 1895 až 1896, zvolil za svého pomocníka při ornamentální výzdobě vnitřku novobarokní budovy Strakovy akademie na pražském Klárově. Již v tomto období, v roce 1896, se také Novák stal řádným členem Spolku výtvarných umělců Mánes, avšak v roce 1909 byl pak převeden mezi členy mimořádné.

Uměleckoprůmyslová škola v Praze byla otevřená v říjnu 1885 podle vzoru vídeňského ústavu téhož typu z roku 1867, představovala první uměleckou školou v českých zemích, kterou zřídil rakousko-uherský stát. Měla statut nadstandardní střední odborné školy, administrativně podléhající, podobně jako školy vysoké, přímo ministerstvu kultury a vyučování. Výuka probíhala v dvoustupňovém cyklu, nejprve ve všeobecném, poté ve volitelném odborném. Délka studia v obou cyklech mohla být minimálně tříletá, maximálně pětiletá. Absolutorium umožňoval rovněž působení v učitelském povolání. Studium ve všeobecném cyklu Karel Novák zvládl za tři, v odborném za čtyři roky; zároveň v době jeho pobytu na škole, uplatňování kánonu historizujících výtvarných projevů s častými aluzemi na období renesance nebo baroka a gotiky prošlo již svým vrcholem a počínalo se prolínat s moderním pojetím výtvarné práce.jako projevu individuální originality a stírání rozdílů mezi tzv. čistým a užitým uměním.

Od počátku existence Uměleckoprůmyslové školy až do roku 1898 včetně, kdy Karel Novák studium řádně ukončil, získalo absolutorium ve všech tehdy na škole studovaných odbornostech pouze 35 žáků. Karel Novák pak oprávněně bývá řazen k jejím prvním absolventům. Ke spolužákům v absolventském ročníku, kteří se rovněž zabývali modelováním, a s nimiž Novák udržoval celoživotní přátelství, náleželi sochař Bohumil Kafka (1878 – 1942) a sochař a řezbář Štěpán Zálešák (1874 – 1945), k dalším pak absolventi jiných oborů: Hugo Boettinger, Josef Jakší, Gustav Mallý, Vojtěch Preissig, Vítězslav Stretti. K „služebně“ starším spolužákům , kteří absolvovali v průběhu Novákova studia, patřili jak sochaři, zejména Stanislav Sucharda (později Novákův profesor), Quido st. Kocián, Josef Mařatka, tak malíři: František Urban, Karel Špillar, Jan Preisler, Herbert Masaryk. Naopak k „služebně“ mladším například František Anýž starší, uznávaný návrhář a výrobce užitných předmětů. S některými z nich Novák později spolupracoval.

Článek Karel Novák – biografie se nejdříve objevil na Umělecká zahrada.

Založení firmy bezprostředně podnítil bouřlivý rozvoj stavební činnosti na přelomu 19. a 20. století. Dekorativní výzdoba novostaveb a přestaveb proto  až do dvacátých let 20. století v její činnosti převažovala. První zakázky firma získala v Praze (již v roce 1899 na výzdobě budov kadetní školy na Mariánských hradbách na Hradčanech a kuchařské školy v Lazarské ulici), ale brzy se její působnost rozšířila téměř na celé území Čech a Moravy, a také do Slezska a do Haliče, ojediněle i do Srbska. Výtvarné práce pro vnitřní i vnější architekturu prováděl Novák pro stavitele a architekty, k nimiž zejména náleželi Antonín Balšánek, Otakar Bém, Matěj Blecha, Jan Alois Čenský, Josef Fanta, Kamil Hilbert, Josef Chochol, Jiří Justich, Jan Kotěra, Emil Králíček, krátce i Václav Nekvasil, Rudolf Němec, Karel Vítězslav Mašek, Antonín Pfeiffer, či Osvald Polívka; na výzdobě se obvykle podílel s řadou dalších sochařů (zvláště Josef Václav Pekárek, Ladislav Šaloun nebo Čeněk Vosmík, jejichž sochařské návrhy také často ve své dílně zhotovoval; dále Quido Kocián, Josef Mařatka, Eduard Piccardt, Štěpán Zálešák) a malířů (například Václav Jansa, Karel Špillar, Karel Ladislav Klusáček, Josef Wenig). Dekorativní výzdoba, prováděná Novákovým ateliérem, se týkala staveb rozmanitého účelu a různorodé architektury; patřily k nim budovy škol (v Jaselské ulici v Brně, v Karlíně v Praze, v Kuklenách u Hradce Králové), bank, záložen a pojišťoven (v ulici 28. října, na Rašínově nábřeží a ve Vršovicích v Praze, v Kolíně, v Hradci Králové, v Lovosicích, v Moravské Ostravě, v Bródech  a ve Lvově v tehdejší rakouské části Haliče, v Bělehradě v Srbsku), hotelů (Grand hotel v Hradci Králové, hotel Beránek s divadelní budovou v Náchodě, hotel Palace v Jindřišské ulici v Praze), správních i výrobních budov továren (tiskárny v Lounech a na Václavském náměstí v Praze, cukrovary v Mělníku a v Ratboři u Kolína, textilní továrna v Úpici, automobilka Laurin a Klement v Mladé Boleslavi) nebo rodinných domů a vil (Hranice na Moravě, Hradec Králové, Ústí nad Orlicí, Mladá Boleslav, Nymburk). Těchto prací ale nejvíce Novák provedl v Praze,  kde  kromě výzdoby řady nově postavených rodinných a činžovních domů (například na Václavském náměstí, v Karlíně, na nábřeží u Žofína, v Pařížské ulici, na Příkopech, v Podskalské ulici), hojně participoval, ještě i v meziválečném období, také na opravách mnoha historických budov (například paláců na Malé Straně, Černínského paláce na Loretánském náměstí, Španělského sálu na Hradčanech, Brožíkovy síně na Staroměstské radnici nebo na budově Invalidovny v Karlíně). Zvlášť prestižní pro Novákův závod byla koncem prvního desetiletí jeho existence spoluúčast na výzdobě Nádraží Františka Josefa, dnes Hlavního nádraží a Obecního domu, dvou novostaveb  reprezentujících jeden z vrcholů české výtvarné secese.

Mezi další prestižní zakázky Novákova ateliéru lze také počítat práce provedené u příležitosti významných dobových společenských událostí. Pro architekta Jana Kotěru vyzdobil v roce 1902  dřevěný výstavní pavilon Spolku výtvarných umělců Mánes pro  výstavu francouzského sochaře Auguste Rodina (byl zbořen v roce 1917), v roce 1907 při příležitosti návštěvy císaře Františka Josefa v Praze  pro architekta Antonína Balšánka a sochaře Ladislava Šalouna ozdobil slavobránu u Národního divadla a pro architekta Josefa Fantu slavobránu na Václavském náměstí, v roce 1908 se podílel na výzdobě řady pavilonů pro jubilejní výstavu Obchodní a živnostenské komory na pražském výstavišti. 
K budovám a objektům, na jejichž vnitřní nebo venkovní výzdobě se Novákův ateliér podílel, ještě náleží například v Praze palác Koruna na Václavském náměstí, budova filtrační stanice v Podolí, Kolumbárium na Olšanských hřbitovech, mimo Prahu pak radnice v Jílovém u Prahy, tzv. Stárkův dům v Táboře, zámek hraběte Kolowrata v Přimdě na Šumavě nebo Městské muzeum v Hradci Králové.

K nejznámějším Novákovým vlastním realizacím dekorativní výzdoby pro architekturu se dnes řadí zejména reliéf alegorické figury na fasádě Kotěrova činžovního domu na Václavském náměstí v Praze z roku 1900 (architekt Jan Kotěra, druhý reliéf zpracoval Josef Václav Pekárek), ornamentální vlys fasády školní budovy ženského spolku Vesna v Brně z roku 1902 (architekt Antonín  Pfeiffer, v témže roce za tento návrh získal cenu na výstavě dekorativního umění v Paříži), výzdoba fasády domu spisovatele Jaroslava Hilberta na nábřeží u pražského Žofína z roku 1905 (architekt Kamil Hilbert), reliéf sv. Václava na fasádě budovy základní školy v pražském Karlíně z roku 1905 (architekt Jan Sakař), štuková výzdoba interiéru císařské čekárny v budově Hlavního nádraží z roku 1907 (architekt Josef Fanta), figury orlů na portále úvěrové záložny v Hradci Králové z roku 1908 (architekt Jan Kotěra), celková štuková výzdoba a některé portrétní medailony v interiéru Smetanovy síně,  dvojice měděných světlonošů nad pylony vstupního portálu, soubor maskaronů nad okny prvního patra, štukové provedení městských znaků a florální ornamentiky na fasádě průčelí Obecního domu z roku 1909 (architekti Antonín Balšánek a Osvald Polívka), reliéf Vjezd královny Elišky na fasádě rodinného domu v Nymburce z roku 1910 (architekt Antonín Pfeiffer) nebo oválné kartuže na obvodu balkónu divadelního sálu v budově hotelu Beránek v Náchodě z roku 1913 (architekt Alois Čenský).

Další rozsáhlou oblast v Novákově dekorativní tvorbě představovaly sakrální nebo církevní objekty. Podílel se zvláště na výtvarném řešení dekoru stropů, stěn, oltářních prostor,  kazatelen, nebo fasád, a hojně též na realizaci cizích výtvarných zakázek (reliéfů, kartuší, poprsí), při opravách kostelů v Praze (Strahov, Staré Město), ve Slavkově u Brna, na Svaté Hoře u Příbrami, v Čáslavi, v Černoušku u Roudnice, v Bystřici u Benešova, v Klatovech, v Kratinohách u Chlumce nad Cidlinou, Spolupracoval při úpravách biskupské rezidence v Hradci Králové a refektáře kláštera augustiniánů v Brně (dnes tzv. Mendelárium), v němž v roce 1906 kromě dekorace stropu, vytvořil krb a poprsí moravských markrabat; pro kapli téhož řádu v Luhačovicích také navrhl obřadní pomůcky (kříž, svícny, kalich). V letech 1907-08 společně s řadou soudobých výtvarníků (Jožka a František Úprkovi, Luděk Marold, Jano Köhler, Štěpán Zálešák a další) vytvořil interiér novostavby farního kostela v Mariánských Horách u Ostravy; v době první světové války pak v tomto kostele ještě nanesl nad hlavní oltář reliéf Vzkříšení. Následně samostatně vyzdobil novostavbu kostela v Golešově v tehdejší rakouské části Slezska (dnes v Polsku) a pro kapli sv. Jana Křtitele ve svatováclavském dómu v Olomouci ztvárnil v roce 1917 umělokamenný náhrobní reliéf kardinála Františka Bauera. Od prvního desetiletí až do začátku dvacátých let 20. století rovněž spolupracoval při rekonstrukci sochařských památek ve Svatovítské katedrále na Hradčanech. Pro posledního stavitele tohoto chrámu, architekta a památkáře Kamila Hilberta vytvářel zejména modely pro kamennou výzdobu a modely pro kopie soch. K některým historickým sochám (z hradčanského chrámu, z kaple sv. Kateřiny hradu Karlštejn a z dalších objektů), jejichž modely pro Hilberta zpracoval, získal Novák reprodukční právo a mohl zhotovovat jejich kopie v různých velikostech pro komerční užití. Jedna z jeho kopií sochy sv. Václava (podle  originálu Petra Parléře z roku 1370) reprezentovala české gotické umění na Světové výstavě v Barceloně v roce 1929.

V počátcích své profesionální dráhy se také Novák věnoval keramice. Kromě drobných uměleckých předmětů (sošky vázy, svícny, popelníky, portrétní reliéfy významných osobností) se především zabýval dekorem kamnářských a krbových kachlí, jejichž ozdobné prvky vnímal jako důležitou funkční složku celkového pojetí výzdoby interiéru. Protože domácí trh byl hlavně odkázána na dovoz ze zahraničí, zřídil v roce 1902 vlastní výrobnu kamnářských forem a jeho výtvarné návrhy této keramické komodity, oceňované pro vyváženost geometrických a rostlinných prvků, se záhy uplatnily (nejprve ve spolupráci s pražskou keramickou firmou  Kasalovský, následně s firmou Lichtenštejnů v Rakovníce a s jejich dekorativním návrhářem profesorem Janem Benešem) i v exportu do rakouských a balkánských zemí nebo do severní Itálie. Několika pracemi z této oblasti své tvorby se zúčastnil v roce 1904 v Praze kolektivní vánoční výstavy Uměleckoprůmyslového muzea. V témže období se také  zabýval medailérstvím a v roce 1907 vytvořil sletový odznak pro 5. všesokolský slet v Praze.

K rané Novákově tvorbě se rovněž řadí i pamětní desky, první byla geologa Jana Krejčího z roku 1904 (osazena u Vyšehradského tunelu); další pak vytvořil ve dvacátých letech, například desku Omladinářů z roku 1924 (osazena na stěně Novoměstské radnice při příležitosti 30. výročí soudního procesu s Omladináři) nebo desku Neznámého vojína (osazena 1926 na stěně Staroměstské radnice). 

Na prosperitě ateliéru, o níž vypovídal objem prací pro řadu předních architektů a sochařů, se významně podílel také kolektiv Novákových spolupracovníků, k nimž náleželi jak řemeslníci, štukatéři a modeléři (například Ladislav Kudrna, Antonín Zítek), tak sochaři a architekti (například Antonín Mára, Antonín Štrunc, Miloslav Tolar, Antonín a  Bohumil Waigantové), jimž firemní zakázky často umožňovaly prezentovat i vlastní práce. Výkony dobře zapracovaných zaměstnanců a podíl bratra Františka na řízení provozního chodu závodu vedly Nováka již v roce 1909 dokonce k rozhodnutí, že nadále bude firmu jen dozorovat a pokusí se získat místo učitele modelování a dekorativního kreslení na odborné škole sochařské a kamenické v Hořicích; učitelské místo ale nezískal. Dlouhodobý rozvoj firmy pak výrazně nenarušila ani první světová válka, i když stavební práce značně utlumila (sám Novák byl  odveden, avšak podařilo se mu z vojenské služby vyreklamovat).

Vznik samostatného státu v roce 1918 znamenal obnovení stavebního ruchu, ale současně i završení etapy výtvarných projevů secesního slohu. I když následný rozvoj nových uměleckých směrů a funkcionalistické architektury také proměnil dosavadní pojímání dekorativní výzdoby interiérů a fasád, nijak razantně se Novákova ateliéru nedotkl. V zakázkách pro architekturu začaly sice  převažovat práce památkářské a restaurační při opravách historických nebo starších budov, ale zároveň vzrostla poptávka po sochařské tvorbě reprodukční,
která od počátku představovala významnou i oceňovanou oblast Novákovy umělecké činnosti. Již v období před první světovou válkou si v jeho závodě nechávali zpracovat (vesměs v souvislosti s pracemi pro architekturu) návrhy soch, reliéfů nebo bust jeho kolegové a spolupracovníci, zvláště pak Ladislav Šaloun, Josef Václav Pekárek, Čeněk Vosmík nebo Karel Pavlík.

Za unikátní reprodukční práci z této doby je možné považovat i realizaci „kašírovaného“ zkušebního modelu pomníku Jana Husa. Podle prvního návrhu sochaře Ladislava Šalouna a projektu architekta Antonína Pfeiffra jej Novákův závod zhotovil pomocí dřevěných žebrových konstrukcí za šest týdnů na Staroměstském náměstí v Praze v roce 1907; sádrový model vysoký až pět metrů usnadnil zejména volbu prostorového umístění sousoší (které bylo podle dalšího Šalounova návrhu zhotoveno kamenickou firmou Palouš a slevačskou firmou Srpek v letech 1913 až 1915).
Reprodukční tvorba Novákovy dílny od prvního desetiletí až do 30. let 20. století také obsáhla množství sádrových modelů budov (například Prašná brána, Rudolfinum, Státní zdravotnický ústav na Bulovce), mostů (například most Legií), technických objektů (například vodárna ve Vršovicích, plynárna v Michli, vodní přehrada ve Vraném nad Vltavou) a plastických map pro potřeby architektů a projektantů (zejména Antonína Balšánka, Jan Kotěru, Josipa Plečnika nebo Dušana Jurkoviče). 

Článek Karel Novák – umělecká činnost se nejdříve objevil na Umělecká zahrada.

Článek Kodet Emanuël se nejdříve objevil na Umělecká zahrada.

Kudrna Eduard (starší)

(1896 – 1967)

Hned po založení Sochařského závodu Karla Nováka v Čiklově ulici roku 1924 se stal Eduard Kudrna starší jeho stálým spolupracovníkem a nejlepším modelérem.

I jeho žena Aloisie Kudrnová se stala zaměstnankyní sochařského závodu a společně zde žili ve správcovském bytě. Jeho syn Eduard mladší (1929-2005) je mimo jiné autorem mnoha dobových fotografií ze života v ateliérech a v éře obnovy Umělecké zahrady po roce 1994 byl až do své smrti důležitým spolupracovníkem. Sestra Eduarda Kudrny (staršího) byla manželkou sochaře Karla Pavlíka.

S pomocí pantografu prováděl Eduard Kudrna starší většinu prací spojených s reprodukční tvorbou sochařské dílny pomocí pantografu. Osobně se účastnil na řadě restaurátorských prací sochařského závodu,  například v Kapitule sv. Víta na Hradčanech, opravy Rudolfova a Španělského sálu Pražského Hradu. Během pořizování kopie madony na Karlštejně čtrnáct dní i bydlel. S Albínem Poláškem spolupracoval na Wilsonově Pomníku, na soše boha Radegasta ve Frenštátu pod Radhoštěm.  Se srbským sochařem Jorge Jovanovičem  na zvětšování soch pro Bělehrad. Podílel se na realizaci mnoha sádrových modelů budov a projektů pro řadu architektů. Zejména Vranské přehrady, Vršovické vodárny nebo Michelských plynáren.

Článek Kudrna Eduard se nejdříve objevil na Umělecká zahrada.

Továrník Antonín Kunz, výrobce vodovodů a čerpadel, byl pravděpodobně poněkud podivínskou, avšak nadmíru úspěšnou osobností. Roku 1883 založil v Hranicích továrnu na vodovody a pumpy. Tento podnik se posléze stal největším svého druhu v celém Rakousko-Uhersku. Již roku 1897 si nechal od pražských architektů Jana Kříženeckého a Josefa Pokorného postavit rozsáhlou obytnou správní budovu v nebarokním stylu. Podle dobových pramenů tato stavba ostře kontrastovala se svým okolím. Tato bohatě štukově zdobená stavba je dnes památkově chráněna a byla zařazena mezi slavné vily Olomouckého kraje.

Po přelomu století usiloval Kunz mimo jiné o získání šlechtického titulu, což se pravděpodobně projevilo na výběru podoby jeho letního sídla. Spolu se stavitelem Vladislavem Mikolášem vybudoval romantickou novogotickou vilu, napodobující dispozici středověkého hradu. Původně byla stavba označována za „hájovnu“, postupně ale převládla hradní koncepce stavby, o čemž svědčí i fakt, že areálu měla dominovat nakonec nerealizovaná třicetimetrová věž. Stavba byla dokončena roku 1908, nicméně již dva roky nato továrník Kunz náhle umírá, což způsobilo úpadek celé firmy. Ta se však nakonec díky válečným zakázkám udržela a přetrvala dodnes pod názvem Sigma pumpy Hranice. V roce 2007 byl hrad na doporučení olomouckých pracovníků NPU zapsán do seznamu památek. Příznačné je, že firma Rent Building Plus, vlastník hradu, s tímto krokem památkářů nesouhlasila.

Celá stavba hrádku, nazývaného podle majitele Kunzov, se otvírá mohutnou bránou, do kamenných hradeb s majestátním cimbuřím je zapuštěno několik věží. Novákovi se tu nabízela možnost opravdu širokého využití štukového dekoru a především popuštění fantazie. O štukové dekoraci výstižně píše Tomáš Pospěch: „Bohatá figurální štuková výzdoba hrádku je inspirační směsicí anglického černého románu a pohádek, alegorický program je však výrazně pročeský. Lvi po stranách portálu nesoucí svatováclavskou korunu a štíty s erby Čech a Moravy nebo socha Jana Žižky z Trocnova zcela odpovídají českému image Kunzovy firmy.“ U brány posedávající lvi s erby opravdu přitahují pozornost, stejně jako celá brána, opatřena krom maskaronů a erbů také secesně stylizovaný nápis Kunzov. Po levé straně brány je pak osazena velká socha rytíře ve zbroji, což byl zřejmě pro Kunze klíčový motiv, neboť hned na druhé straně brány se v horní části nachází další dva rytíři, tentokráte v neogotických hrotitých nikách, a také reliéf jezdce na koni s bojovým dřevcem. (Nepříliš dobře dochovaná socha rytíře ve zbroji se dnes nachází v pozůstalosti K. Nováka v zahradě firmy Unista Haluza pod Vyšehradem.)

Na vnitřních fasádách areálu nacházíme štukové reliéfy s pohádkovými motivy draků a dokonce i čarodějnici na koštěti. Protože hrad je vlastněn soukromou firmou a není veřejně přístupný, je možno posuzovat kvalitu Novákova díla pouze z fotografií, což předem vylučuje detailní zkoumání. Zdá se však, že se Novák této zakázce poctivě věnoval a dokázal přesvědčivě naplnit požadavky zadavatele. Specifiku této stavby trefně shrnuje Václav Burian z NPU: „Podle památkářů je stavba ojedinělým příkladem obytného sídla jakožto stylizace kapitalisty do role a životního stylu středověkého aristokrata.

Článek Letní hrádek Antonína Kunze, Hranice na Moravě se nejdříve objevil na Umělecká zahrada.

Roku 1870 byla v Brně založena pěvecká jednota Vesna, která byla již dva roky nato proměněna na ženský vzdělávací spolek. K velkému úspěchu spolku patřilo založení první pokračovací dívčí školy na Moravě roku 1886. Velkou postavou v moravském ženském hnutí byla Eliška Machová, která se také nejvíce zasloužila o založení Vesniny školy a hrála roli i v jejím financování. Patrně i její zásluhou, spolu s úsilím ředitele Vesniných ústavů F. Mareše, mohl být roku 1899 vypracován projekt na budovu nového dívčího lycea, celkově čtvrté budovy komplexu Vesna.

Stavba byla dokončena roku 1900 architektem Antonínem Pfeifferem a stavitelem Antonínem Tebichem. O kvalitách tohoto počinu svědčí pochvalný článek Dušana Jurkoviče ve Zlaté Praze ze stejného roku. Autor v ní píše: „Vedle dobře cítěného římsování jemná výzdoba sochařská dochází plné platnosti a tvoří ladný celek. Z klidné, hladké plochy středního pilíře vystupuje nízký relief genia, zvedajícího pochodeň a otevřenou knihu. Vzlet, rozmach, případné roucho, krásná hlava, skvostně stylisovaná křídla mocně účinkují. Figura na klidně hladké ploše, prosta všech možných obrub, ozdob a přítěžků, působí monumentálně. Autorem jejím je sochař p. Josef Pekárek z Prahy.Autorem ornamentální ozdoby je sochař p. Karel Novák z Prahy, rodák moravský, jenž o vkus façady má přední zásluhu.“ Tak jako u již výše zmíněného Peterkova domu, základem úspěchu díla bylo přidělení hlavní figurální výzdoby Pekárkovi, zatímco Novák se věnoval celkovému rozvržení štukové dekorace a jeho provedení. Fasáda Vesny působí vskutku velice ladným, elegantním dojmem.

Článek Lyceum spolku Vesna, Brno – Veveří se nejdříve objevil na Umělecká zahrada.

(1877 – 1946)

Syn pražského dřevorytce Václava Máry patří taktéž mezi Novákovy spolužáky. Absolvoval roku 1899 speciální oddělení Uměleckoprůmyslové školy v Praze pod vedením profesorů Kloučka, později Suchardy a Jeneweina.

Na rozdíl od Nováka a Pekárka podnikl mnoho zahraničních cest, například do Francie, Belgie, Itálie, Německa, Anglie a do severských zemí. V roce 1902 se spolu se sochaři z Novákovy dílny podílel na výzdobě interiéru Pražské úvěrní banky. Od roku 1903 byl činný ve Vídni, kde pod vedením architekta Ohmanna získal zakázky na plastickou výzdobu nového dvorního hradu a uměleckoprůmyslového muzea v Magdeburgu. Podobně jako Pekárek se rovněž věnoval medailérství a drobné plastice. V roce 1909 se vrátil do Čech a až do roku 1930 pracoval jako profesor státní průmyslové školy sochařské a kamenické v Hořicích.

Článek Mára Antonín se nejdříve objevil na Umělecká zahrada.

(1879 – 1962)

Po vyučení řemeslu na řemeslnickoumělecké škole v Mladé Boleslavi nastoupil na další studia v Praze na Uměleckouprůmyslovou školu. Zde od roku 1893 atelier prof. Suchrdy a studium ukončuje v roce 1899 v atelieru prof. Celestin Klouček. Mezi jeho nejbližšími spolužáky se řadí Bohumil Kafka, Antonín Mára, Josef Drahoňovský, Štěpán Zálešák, František Anýž, Karel Novák. Přátelské vztahy ze studií se promítly i do dlouhodobé spolupráce v realizaci řady společných sochařských děl.

V roce 1890 odjíždí na studijní cestu, nejdříve do Berlína a v roce 1092 do Paříže. Obohacen o studijní znalosti a setkání z význačnými českými umělci zde tvořící, Alfons Mucha, František Kupka. V roce 1903 se vrací do Prahy a spolu se sochařem Pavlíkem otevírají sochařský atelier v Dejvicích. V tomto období obnovuje práci na štukové výzdobě pro profesora Celdy Kloučka na řadě jeho zakázek, fasád a interiérů..

V roce 1903 odchází na místo učitele modelování na keramickou školu v Bechyni.

Od této doby lze datovat úzkou spolupráci s K. Novákem a od roku 1924 s jeho sochařským závodem při zhotovování děl z jejich modelů v keramice. Tato podstatná část tvorby sochařského závodu K. N. Modelů soch, kachlí, váz byla právě v Bechyni odlévána.

Článek Mařan Václav se nejdříve objevil na Umělecká zahrada.

(1874 – 1937)

Rod Mařatků pocházel z Vysokého nad Jizerou v Podkrkonoší, ale rodiče Josefa Mařatky se přestěhovali do Prahy a jejich syn se narodil v ulici Žitná 564/14 v Praze, kde bydlel také Antonín Dvořák nebo malíř Jaroslav Věšín. V letech 1889–1896 studoval na Uměleckoprůmyslové škole u Celdy Kloučka, následně pak, do roku 1899, u Josefa Václava Myslbeka, se kterým přešel do nově zřízeného ateliéru sochařství na Akademii výtvarných umění. V roce 1900 získal za sochu Ledaři na Vltavě Hlávkovo stipendium a odjel do Paříže, kde do roku 1904 pracoval v ateliéru Auguste Rodina jako jeho asistent. V roce 1902 uspořádal v Praze výstavu jeho díla. V letech 1908-1909 opět pobýval v Paříži a se Stanislavem Suchardou podnikl studijní cestu po francouzských katedrálách.

V roce 1909 zorganizoval v Praze výstavu Antoina Bourdella, která významně ovlivnila vývoj sochařství v Čechách. V roce 1912 byl na studijní cestě v Itálii. Za 1. světové války během vojenské služby zhotovil několik portrétů generálů. Další studijní cesty do Francie a Itálie podnikl v letech 1924, 1926, 1930. Od roku 1920 působil jako profesor na Uměleckoprůmyslové škole v Praze. Byl členem SVU Mánes, České akademie věd a umění a roku 1920 jmenován řádným členem Société des Beaux Arts v Paříži.

Ve 20. letech se vyrovnával i s tendencemi sociálního a neoklasicistníhoumění a vytvořil některé plastiky pro fasády veřejných budov (Dělnická úrazová pojišťovna, Praha 7). V letech 1905-1907 spolupracoval se Stanislavem Suchardou na pomníku Palackého, pro který modeloval skupiny figur na čele podkovovitých zakončení. Spolupracoval také se sochařem Josefem Mauderem a modeloval některé sochy na Šalounově pomníku Mistra Jana Husa. V letech 1921-1926 vytvořil celkem třináct portrétů a pomníků prezidenta T. G. Masaryka (1926, San Francisco). Je autorem figur na pomníku Praha svým vítězným synům na Náměstí Pod Emauzy v Praze.

Článek Mařatka Josef se nejdříve objevil na Umělecká zahrada.

Václav Mašek I (1844 – 1914)
Václav Mašek II (1874 – 1960)
Petr Mašek IV (*1952)

První umělecká slévárna Karlín

První uměleckou slévárnu založil v roce 1869 pan Václav Mašek v Karlíně, který před tím několik let pobýval v cizině, kde získával zkušenosti s odléváním do bronzu a následné patinování sochařských děl. Brzy se firma zařadila mezi přední slévárny v Praze, kterých bylo sedm. V té době vznikalo mnoho pomníků a to jak ve veřejném prostoru v ulicích, na náměstích ale i na hřbitovech a sochy pronikly v malém měřítku i do domácností.

V té době zde vyrostla generace vynikajících sochařů a to již od začátku 19. století – Emanuela Maxe, Václava Levého k velikánům ve druhé polovině století Josefa Václava Myslbeka, Ladislava Šalouna a Stanislava Suchardy až k Bohumilovi Kafkovi v 50 letech 20 století.

Firma Václava Maška odlévala jak pracovní studie budoucích soch od různých autorů tak i finální díla, která jsou dodnes umístěna ve význačných budovách a na dalších místech nejenom v Praze. Například od Františka Strachovského je na Havlíčkově náměstí v Praze 3 socha Karla Havlíčka Borovského a stejný je i v Chicagu v USA a mnoho dalších. Mezi nejvýznamnější práce patřily studie pomníku sv. Václava, který byl započat v roce 1888 a dokončen až v roce 1924. Nejen firma Václava Maška, ale i v ostatních slévárnách se na pomníku pracovalo.

Na přelomu století byl postaven v pokračování nové Mikulášské třídy (dnes Pařížské) most přes Vltavu, kde autorem byl architekt Jan Koula. Jeho sochařská výzdoba byla podle návrhů sochařů Ant. Poppa a L. Wurtzla odlita v karlínské slévárně a jsou dodnes ozdobou dnešního Čechova mostu.

Po smrti zakladatele v roce 1914 firma pokračovala dále pod vedením synů Václava a Ladislava Maška. V tomto období byla dokončena socha sv. Vojtěcha. Poslední, která byla na pomník sv. Václava osazena. V té době byl též proveden pražský pomník F. L. Riegra od Myslbeka a zároveň i socha od Ladislava Šalouna do jeho rodiště do Semil. Počátkem 30 let byla vytvořena Albínem Poláškem socha Radegasta. Jeho třetinový model byl zvětšen pomocí zvětšovacího pantografu v ateliéru sochaře Karla Nováka v Nuslích do požadovaného měřítka a tento sádrový model byl odvezen do Karlínské firmy Václava Maška, kde byly z dusaného kamene vyrobeny dvě kopie. Jedna byla osazena pod vrcholem Radhoště a druhá byla v až v 60 letech umístěna do pražské zoologické zahrady.

Karel Novák se dále podílel svým technickým vybavením i na poslední velké zakázce a to jezdecké sochy Jana Žižky od Bohumila Kafky. Postavené u mauzolea na vrchu Vítkově. Práce začaly již před válkou, ale socha nebyla dokončena. Až v roce 1946 byl model převezen do Karlína a ze 120 dílů byla socha smontována na železobetonovou konstrukci. Slavnostní odhalení bylo pak v roce 1954.

Pravnuk, vnuk majitelů karlínské umělecké slévárny architekt Petr Mašek se  svým proj. atelierem účastní od počátku obnovy umělecké zahrady, je autorem kompletní prováděcí dokumentace zahradní architektury. V zastoupení investora je proj. atelier nositelem inž. činnosti. 

Jeho prací je i studie bytového domu dostavby areálu, v alternativě projektu Stempel a Tesař k žádosti o změnu územního plánu SÚ hl. města Prahy.

Článek Mašek (Václav, Václav, Petr) se nejdříve objevil na Umělecká zahrada.

(1848 – 1922)

Narodil se na pražském Novém Městě čp. 693[4], v rodině malíře pokojů Václava Myslbeka (1813 – 1887) a manželky Antonie, rozené Adamcové (1819 – 1900). V začátcích své umělecké dráhy se učil v letech 1864–1866 v dílně Tomáše Seidana a po návratu Václava Levého z Říma pracoval v jeho ateliéru. Po smrti V. Levého roku 1870 odešel studovat malířství na Akademii výtvarných umění v Praze, která tehdy neměla sochařské oddělení. Založil je teprve on.

Zvlášť intenzívní byla Myslbekova spolupráce s významným novorenesančním architektem Antonínem Wiehlem, se kterým realizoval kromě hrobky rodiny Daubkovy v Litni i další návrhy pomníků, náhrobků a pamětních desek Pomník Jana Žižky v Čáslavi, pamětní desky Jindřicha Fügnera a Jana Evangelisty Purkyně v Praze a návrhy pomníků v Bělehradě a Miláně. Myslbek s Wiehlem spolupracoval také na výzdobě navrhovaných nájemních domů. Oba umělci pro svou spolupráci používali v korespondenci mezi sebou s nadsázkou názvu Wiehl Mýsa comp. Později po ukončení aktivní spolupráce se titulovali a podepisovali jako „tvůj bývalý Hofbildhauer“ a „tvůj bývalý Hofarchitekt“.

Pří stavbě Městské spořitelny pražská v Rytířské ulici v letech 1891–1894, Myslbek vykonával dozor na prací svých žáků Fr. Hoška, St. Suchardy a G. Zoula jako ředitel c. a k. uměleckoprůmyslové školy. Jeho sochařskou tvorbu lze rozdělit na idealizovanou (báje, z historie vycházející tvorba) a realistickou (tzv. monumentální realismus). V realismu uplatňuje zásady klasické harmonie („Kardinál Bedřich Schwarzenberg“, „Humanita“ či „Oddanost“). Vrcholem Myslbekovy monumentálně realistické tvorby je pak jezdecká socha sv. Václava, umístěná na pražském Václavském náměstí. Na tomto díle pracoval přes třicet let. Nezůstával jen u tvorby monumentálních děl, nezanedbatelnou součástí jeho díla je činnost portrétistická, návrhy náhrobků a reliéfy, včetně medailí. Je autorem sochařských portrétů mnoha významných osobností 19. století, např. Františka Palackého na průčelí domu v Palackého ulici v Praze, kde Fr. Palacký žil a zemřel, Františka Ladislava Riegra, Vojtěcha Lanny (v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze).

Článek Myslbek Josef Václav se nejdříve objevil na Umělecká zahrada.

Autorem bytového domu na pražském Smíchově byl arch. Alois Zázvorka, jehož většina realizací pochází právě z této městské čtvrti. Novákovi byla svěřena dekorace fasády, kombinující secesní prvky s celkovým nebarokním vyzněním.

Přízemí domu je charakterizováno přísnou pásovou bosáží, provedenou v omítce. Portál je zdobený jen mírně pomocí dvou závitnic, odvolávajících se na barokní tvarosloví. Dvě střední z celkových čtyř svislých okenních os domu jsou mezi prvním a druhým patrem akcentovány balkonem na čtyřech konsolách. Na konsolách nalezneme čtyři typizované maskarony ve formě dětských či dívčích tváří, vzájemně odlišených jen pomocí detailů. Postranní okenní osy jsou zdobeny rostlinnými pásy, jakoby spadávajícími z třetího až do prvního patra. Jedná se o zajímavý typ rostliny, připomínající svými šišticemi chmel.

Mezi druhým a třetím patrem je v přesném středu fasády umístěn dosti drobný a proto nelehce čitelný reliéf. Při pohledu z dálky vyvolává dojem, že jde o Pannu Marii skloněnou nad děťátkem Ježíška. Při pohledu zblízka ale vyvstává skutečnost, že Panna Marie není něžně skloněna nad nemluvnětem, ale spíná ruce v plačtivé modlitbě, skláněje se nad mrtvou tváří Ježíše, zavinuté do pohřebního roucha. Jde o ikonograficky zajímavé pojetí motivu kladení do hrobu či variaci na téma Mater Dolorosa. Novák tu naprosto minimálními prostředky dosáhl maximální sdělnosti. Reliéf je rámován opět květinovým motivem s šišticemi, nad horním okrajem reliéfu jsou dokonce stvoly rostlin symbolicky opatřeny rozměrnými trny.

Nad okny třetího patra nalezneme čtyři zajímavé ornamenty utvořené z propletených stvolů rostlin. Atika nad čtvrtým patrem je nesena odstupňovanými konsolami, kolem nichž se vinou opět splývavé pásy chmelu podobných šištic v listoví. Celkově fasáda působí poměrně (nicméně příjemně) stroze, což je dáno rozmístěním dekoru a jeho úsporností. Z hlediska sochařské práce je krom půvabně stylizovaného rostlinstva působivý zejména náboženský reliéf, jehož malé rozměry zajímavě kontrastují s velikostí prázdné plochy kolem něj a s rozměrově výraznějšími typizovanými maskarony na konsolách balkonu.

Článek Nájemní dům Petřínská 3, Praha se nejdříve objevil na Umělecká zahrada.

Působivá budova občanské záložny ve Vršovicích představuje labutí píseň té části Novákovy tvorby, jejíž hlavní složku tvořila dekorace fasád v secesním stylu. Soutež na stavbu nové budovy Záložny byla vypsána již v roce 1910, avšak její výsledky nebyly uspokojivé. Výbor se proto rozhodl svěřit vypracování definitivních plánů Antonínu Balšánkovi, který se musel vypořádat s náročnostmi ostře se svažujícího terénu.

Vnitřní dominantou stavby se stala rozsáhlá dvorana s konstrukcí z armovaného betonu, umožňující horní osvětlení. První patro náleželo provozním prostorám záložny, v druhém až čtvrtém patře nacházely se byty. Přední část přízemního průčelí je obložena bílou žulou, ve vestibulu a dvoraně se nachází leštěný mramor. Z uměleckých děl dominují průčelí dvě kamenné sochy umístěné na štítu, jejichž autorem je Ladislav Šaloun. Svorník nad vchodem a figurální náplně ve vestibulu jsou dílem J. V. Pekárka. Na pestré dekoraci interiéru se podíleli také sochaři Fr. Úprka a Ant. Štrunc a malíř Jak. Obrovský. Modely sokolů před vchodem pocházejí od sochaře A. Hlavy.

Veškerou práci štukatérskou a ornamentální na fasádě prováděl Novák, stejně tak jako práci štukatérskou taženou ve dvoraně. Dominantu fasády tvoří dvojice figur posazená po stranách balkonku, jímž vrcholí střední rizalit. Dva mladíci, polozahalení draperií, mají přes záda přehozeny silné festony, které spadají od balkonu dolů téměř po celé délce rizalitu, čímž příjemně akcentují vertikálu vrcholící úzkým hlavním štítem. Štít sám je zajímavě dělen svislými štukovými pásy; jejich meziprostory jsou osázeny opět svislými řadami menších štukových oválků. Novákovým dílem jsou také dva figurální reliéfy s postavami klečících žen s nápisy 1911 a 1912 a čtyři maskarony, připomínající masky řecké tragedie; tyto jsou již modelovány ve stylu pozdní geometrizující secese.

Novákova role při vzniku pomníků byla pravděpodobně spojena s pantografem. O Novákově autorském podílu na tom kterém pomníku lze jen spekulovat.umístěného téměř jako svatozář.

Článek Občanská záložna ve Vršovicích, Praha se nejdříve objevil na Umělecká zahrada.

První dekáda samostatné Novákovy tvorby se uzavírá jeho snad nejznámější a nejoceňovanější zakázkou, výzdobou pražského Obecního domu. I vzhledem k pozdější Novákově tvorbě lze jeho díla pro Obecní dům vnímat jako pomyslný vrchol sochařovy kariéry.

Novostavba Obecního domu byla společným dílem arch. Antonína Balšánka, profesora české vysoké školy technické, a arch. Osvalda Polívky, c.k. stav. rady v Praze. V dobovém tisku, který se tématu Obecního domu pochopitelně se zájmem a opakovaně věnoval, najdeme mj. i kompletní seznam všech dekorativních prací, které na domě proběhly. Karel Novák je veden jako autor vnější kamenické práce na hlavním průčelí, krom toho se ale podílel i na kamenické práci vnitřní; byl mu svěřen sál Sladkovského, sál Palackého, sál Julia Grégra, Smetanův sál, jídelny v 1. patře, dámské salony a cukrárna, bar a lidová restaurace. Dále najdeme Novákovo jméno ve výčtu sochařů, kteří se podíleli na sochařské výzdobě průčelí. Novákovým souputníkem zde byl i bývalý spoluvlastník jeho firmy a nynější profesor Josef Pekárek, dále Ladislav Šaloun, František Rous, Čeněk Vosmík, Antonín Mára, Franta Úprka, Josef Mařatka a Augustin Zoula.

Novák se na výzdobě interiéru podílel poměrně velkou měrou. Nejznámější jeho počiny najdeme ve Smetanově síni.

Byla to právě exteriérová výzdoba fasád Obecního domu, tedy maskaronové klenáky nad okny hlavního průčelí a postavy Světlonošů, která Nováka nejvíce proslavila a s níž je dodnes nejčastěji spojován. Každý ze série maskaronů představuje určitou alegorii, přičemž přesné názvy jednotlivých hlav nejsou známy. Můžeme se proto jen dohadovat, co který symbolizuje. Například maskaron, na kterém nad v bolesti sevřeným obličejem trůní sova s roztaženými křídly, bývá označován za alegorii filozofie, zatímco klenák s tváří zastřenou leteckou kuklou a brýlemi, doplněný ještě o pár křídel, má oslavovat letectví. Vedeni řečí symbolů můžeme předpokládat, že hlava s bujnou kšticí, za níž jsou dekorativně naskládány trubky a tamburínky, odkazuje k hudbě; stejně čitelná je i hlava staršího muže s tradičními atributy Merkura, tedy obchodu. Některé symboly jsou však dosti mnohoznačné. Tvář staršího muže je doplněna svitky papíru s pečetěmi, což můžeme vnímat jako oslavu písemnictví, či dokonce právnictví či politiky (pečeti). Ženská tvář s ornamentálními stuhami a festony je doplněna jakýmisi rohy hojnosti s ovocem, oslavována je tu tedy hojnost plodin země, možná i specificky chvála ovocnářství. Další mužská tvář, zřejmě alegorie průmyslu a techniky, vystupuje na pozadí ozubeného kola, umístěného téměř jako svatozář.

Alegorie malířství je představována postarším mužem s dlouhými vlasy, po stranách jehož obličeje vidíme rozměrné dekorativní voluty. Teprve za těmito volutami jsou zastrčené štětce, jakoby tam schované. Identifikovat tento maskaron bez možnosti vidět jej zblízka muselo být pro běžného diváka velmi těžké; vodítkem ale mohlo být umístění maskaronu na nároží, které je v horní části osázeno figurálními sochami alegorií krásných umění. Z druhé strany nároží se nachází dívčí maskaron, který ale není doplněn žádným konkrétním vodítkem, jen záplavou květů, připomínajících vlčí máky. Všechny dosud popsané maskarony se nacházejí v jedné linii nad okny průčelí. Další maskaron, představující patronku umění bohyni Athénu, najdeme ještě nahoře pod atikovou římsou. Všechny maskarony jsou velmi působivě sochařsky zvládnuty a upoutají především nevšedními výrazy ve tvářích. Propracovaná obličejová mimika ve spojení s nápaditými atributy a jejich aranžováním působí svěže a právem poutá zaslouženou pozornost.

Hovoříme-li tu o práci na Obecním domě jako znaku přináležitosti k dobové špičce, ponecháváme stranou celou agendu týkající se kritiky Obecního domu, která byla velmi silná již v době jeho vzniku. Fakt, že Obecní dům byl v době svého dokončení vlastně již stylově passé, je obecně známý. Přesto se na něm podíleli umělci, které právem považujeme za vrcholné representanty své doby. Novákovo místo v jejich středu má proto dostatečně silnou výpovědní hodnotu. Ostatně Novákova tvorba plně spadá do proudu secesních umělců – dekoratérů a zůstává pozdějším stylovým vývojem sochařství v podstatě nedotčena. Proto spatřujeme její vrchol právě v realizacích pro Obecní dům, jakkoli jej samotný můžeme považovat za retrográdní.

Z Novákovy ruky pochází také další štukový dekor fasády: kolorované a zlacené městské znaky, plastické rostlinné a ornamentální motivy, vázy apod. Je pravděpodobné, že je také autorem postav sedících mladíků nad okny bočních fasád, kteří svou obličejovou typikou i způsobem zpracování navazují na styl maskaronů.

Vyvrcholením Novákova podílu na výzdobě Obecního domu se staly sochy Světlonošů nad hlavním vchodem, nesoucí velké elektrické lampy. Celofigurální plně prostorová plastika je v korpusu sochařova díla ojedinělá, proto lze světlonoše považovat za skutečně výjimečné dílo nejen v rámci dekorace Obecního domu. Sochy světlonošů jsou komponovány zrcadlově, natočeny směrem k sobě (resp. k hlavnímu vchodu). Jsou téměř totožné, poněkud je ale pozměněn způsob sezení obou figur; levá postava sedí s rozkročenýma nohama, zatímco pravá má nohy blíže k sobě překřížené v kotnících. Obě postavy působí sugestivní kombinací uvolnění a síly. Ztepilé mužské figury třímající nad hlavou krystalickou konstrukci lampy jsou usazeny na sloupech, jejichž hlavice tvoří bukraniony; pomyslné voluty jsou nahrazeny býčími rohy. Antická symbolika pokračuje motivem Herkulovy lví kůže, kterou mají muži ovázánu kolem pasu; způsobem uvázání se obě sochy drobně liší. Na klíně každého muže stojí malý chlapec, zdvíhající rukou planoucí pochodeň. Tvář mladíků je velmi jemná, klidná a důstojná. Vanoucí vlasy i draperie koresponduje s motivem ohně pochodně. Festony, visící ozdobně podél býčích hlavic, představují stylizované plody (podobné šípkům), ostře řezané, jakoby v souznění s ostrými hranami světelných krystalů.

Ačkoli se exteriér Obecního domu pyšní celou řadou kvalitních soch, umístění světlonošů na nejexponovanějším místě ukazuje, o jak prominentní zakázku se jednalo. Skutečnost, že byl Novákovi takto důležitý úkol svěřen, dokazuje nejlépe, že byl svými současníky právem řazen k dobové špičce.

Článek Obecní dům, Praha se nejdříve objevil na Umělecká zahrada.

(1881 – 1961)

Byl český sochař a medailér.

Pocházel z pražské umělecké rodiny, k jeho příbuzným patřili hudební skladatel Emanuel Chvála a spisovatel Ignát Herrmann. Absolvoval sochařskou školu v Hořicích a Akademii výtvarných umění v Praze, po pobytu v Německu (kamenická dílna v Mittelwalde) se vrátil do Prahy a věnoval se umělecké tvorbě. Byl autorem pomníků a sochařských náhrobků. Vytvořil i některá dekorativní díla z keramiky.

Článek Opatrný Karel se nejdříve objevil na Umělecká zahrada.

Článek Pekárek Josef Václav se nejdříve objevil na Umělecká zahrada.

Ztvárnění domu, označovaného v příslušné literatuře jako Peterkův, bylo vůbec první zakázkou, kterou Jan Kotěra uskutečnil v Praze, a zároveň i jednou z prvních zakázek Novákovy a Pekárkovy tehdy ještě společné firmy. Toto dílo provází navzdory jeho historickému významu v odborné literatuře stále nejasnosti. A to počínaje totožností jeho stavebníka, protože tento dům bývá běžně spojován se jménem Lva Peterky, ostatně osobnosti málo známé, zatímco to byla jeho choť Františka, dědička původního domu čp. II.-777 na Václavském náměstí, která roku 1898 musela rozhodnout o demolici domu a jeho nahrazení novostavbou.

Novostavba měla kombinovat obchodní prostory v přízemí s byty v dalších patrech. Hrubá stavba vznikla ještě podle projektu stavitele Viléma Thierhiera, avšak jeho konvenční návrh fasády stavební odbor města zamítl, vzhledem k prominentnímu umístění objektu. O navržení konečné podoby stavby byl požádán Jan Kotěra, nově působící jako profesor architektury na pražské Uměleckoprůmyslové škole. Jeho návrh fasády byl schválen 8. srpna 1899. Kotěra kromě fasády a jejích součástí, jako byla kovová vrata hlavního vchodu, navrhl také přinejmenším část vybavení interiérů budovy a zřejmě zodpovídal i za její celkovou uměleckou výzdobu. Stavba byla kolaudována 2. května 1900. Téhož roku založil Peterka Lidovou banku pro drobný vklad a úvěr, které byly vyhrazeny prostory přízemí, jak o tom vypovídá i fotografie z roku 1901.

Fasáda domu je zřetelně dělena na dvě podlaží s prostory banky a na tři obytná patra. Odlišení pater obchodních prostor je provedeno obkladem v pískovci, zatímco obytné části fasády jsou opatřeny štukovou výzdobou. Přechod mezi těmito dvěma částmi fasády tvoří rozměrný štukový florální ornament, obklopující nápisové štítky s názvem banky. Právě v prvním patře nad tímto výrazným dekorem se nacházel salon Peterkových. Visuální vyvrcholení fasády spočívá v podobně vymezeném sektoru střední osy nejvyššího patra, obsahujícím reliéfní plastiky muže a ženy provedené v umělém kameni. Odlišení těchto sekcí s figurální výzdobou a ornamentem od jinak zjednodušené plošné podoby fasády bylo jedním z mnohých přínosů této Kotěrovy realizace v Praze.

Vezmeme-li v úvahu dobově převažující zvyklosti, kdy akademický architekt byl zodpovědný i za uměleckou výzdobu stavby, je zřejmé, že Jan Kotěra se do značné míry podílel i na podobě umělecké výzdoby Peterkova domu. Na druhé straně jako autoři sochařské výzdoby bývají uváděni Karel Novák a Josef Pekárek.

Jan Kotěra prošel v letech 1894-1897 studiem architektury ve Vídni u průkopníka secese a moderny Otto Wagnera. V Praze se tehdy prosazoval spíše neobarokní styl, ražený Fridrichem Ohmannem jako Kotěrovým předchůdcem v roli učitele architektury na pražské Uměleckoprůmyslové škole. Nicméně zájem o vídeňskou secesi tu rostl (příkladem toho je Spolek výtvarných umělců Mánes, jehož členové byli z Kotěrova příchodu do Prahy nadšeni. Kotěra během 2. poloviny 90. let 19. století navrhl stavby v Plzni i Červeném Hrádku a účastnil se soutěží na budovy Živnostenské banky v Praze i radnice v Kladně. Teprve v roce 1898 se mu naskytla výjimečná příležitost s Ohmannovým odchodem z Prahy do Vídně. Uvolněné místo vedoucího architektonické speciálky na UPŠ získal Jan Kotěra ve věku pouhých 27 let. Přechodem z Vídně do Prahy se ocitl v prostředí ovládaném architekty vyznávajícími převážně historizující slohy. V Praze se zpočátku k moderní architektuře klonil pouze časopis SVU Mánes Volné směry a Kotěru podporoval jeho kolega učitel na UPŠ umělecký historik a kritik K. B. Mádl.

Své první zakázky v Praze se Jan Kotěra snažil využít a na Peterkově domě ozřejmil principy, které vyznával a záhy nato i formuloval v textu O novém umění. Šlo mimo jiné o revizi historizujícího členění fasády i článkování jejích prvků, a především o skoncování s přebujelým historizujícím dekorem. Na Peterkově domě architekt zdůraznil plošnost fasády, a v kontrastu s tím vyhradil místa pro ornamentální i figurální výzdobu. Je to znát již u skic fasády. Její definitivní návrh zachycuje, kde se má tato dekorace nacházet a také její podoba je tu už zřetelně vyjádřena.

Výzdoba stavby byla v detailech její realizace ponechána umělcům, což je důležité vzhledem k dobově rostoucímu uznání významu realizace uměleckého díla. Pokud jde o konkrétní zásluhy obou výše zmíněných sochařů, je vzhledem k jejich další dráze pravděpodobné, že na plastikách fasády Peterkova domu se podílel více Pekárek a na veškerém štukovém dekoru naopak zase Novák. Novákova firma se i později podílela na významných Kotěrových realizacích.

Přízemí Peterkova domu, určené Lidové bance, je vyznačeno pískovcovým obkladem. Nad domovním vchodem je tu osazena bronzová plastika Madony s Ježíškem na pozadí v pískovci provedeného dvojhlavého orla s rozevřenými křídly, což představuje variaci na původní domovní znamení „U černého orla“. Autorem konceptu tohoto prvku výzdoby byl Jan Kotěra, který se pro další součásti výzdoby tohoto domu výslovné autorizace zřekl.

Od sféry pískovcového obkladu výše se na fasádě uplatňuje štukový ornament, tvořený nejprve v jejích bočních sektorech pletencem růžových stonků a květů. Sochařská dekorace fasády vrcholí v její střední ose postavami muže a ženy. Na Kotěrově definitivním návrhu fasády vidíme, že postava muže má obě ruce založeny v bok. Realizovaná socha má ale levou ruku opřenu o kladivo. U ženského protějšku je na základě srovnání s dobovými fotografiemi patrná chybějící ornamentální stuha pod prsy postavy, která dříve významně přesahovala do levé okenní osy, a kterou najdeme i na původním Kotěrově nákresu.

Také ikonografie figurální dominanty výzdoby fasády Peterkova domu je zajímavá. Muž se opírá o dlouhé kladivo a hledí k ženě. Ta drží v pravé ruce věnec a vztahuje ji k pásu stylizovaných růží. Takto však dvojice se svými atributy sotva mohla odkazovat na Lidovou banku v přízemí budovy, protože pak by musela mít ustálenou podobu skutečně protějškových alegorií, na které při sledování výzdoby vlastních prostor banky ještě později narazíme. Dvojici na průčelí budovy naopak charakterizuje, že žena je tu zpodobena jako ideální bytost, zatímco muž dostal velmi realistickou podobu člověka spočinuvšího po práci, a to i svým oděním (pracovní halena).

Pro setkání reálné postavy s múzou se ve výzdobě Peterkova domu nabízí srovnání se slavným triptychem Jaro od Jana Preislera, objednaném záhy po dokončení stavby právě do bytu Peterkových. Tento obraz byl vlastně prvním malovaným triptychem Preislera a stal se jedním z manifestů nastupující umělecké generace. Podobnost výzdoby fasády s koncepcí hlavní malby v interiéru domu spočívá v odlišné povaze figurálních protějšků. U Preislera i v Kotěrově fasádě se realisticky chápaný jinoch setkává s múzou spíše nežli se skutečnou ženou, a ztělesnění drsné hmotné skutečnosti je konfrontováno s ideální postavou odkazující k obecnému blahu, kráse a vyšší skutečnosti. Tento protiklad je ovšem uplatněn v různém uměleckém smyslu i působení obou děl, z nichž Preislerovo Jaro bylo už vícekrát důkladně interpretováno. Setkání obou postav u Preislera odkazuje k nitru lidské bytosti, ke střetu touhy s nemožností jejího ukojení, k ženskému alter egu hrdiny výjevu a podobně. Naopak na Kotěrově fasádě působí figurální dvojice jako obecněji srozumitelná teze harmonie vezdejší práce s vyššími silami, které ji patronují, nebo i jako konvenční symbol rodinného sídla.

U Peterkova domu můžeme podle dobových zvyklostí předpokládat, že právo volby i zodpovědnost za uměleckou výzdobu spočívala na architektovi. Zároveň v daném případě došlo, i díky náklonnosti stavebníka k současné umělecké tvorbě, k její realizaci v Praze tehdy ještě výjimečné. Janu Kotěrovi asi patří zásluha i za zprostředkování zakázky Janu Preislerovi na triptych Jaro, které se stalo základním dílem tohoto malíře. Kromě toho ale také už při fasádě Peterkova domu Kotěra využil individuálně modelovanou sochařskou výzdobu, a navíc do této složky výtvarné práce uvedl barevnost (a to nyní už nejen v interiéru, nýbrž i na fasádě). Novák s Pekárkem šli nad standard reprezentovaný jejich učitelem Kloučkem právě schopností vybavit exteriér stavby barevnou nebo polychromovanou štukovou dekorací.

V konečném důsledku se vrcholná kvalita této architektury pojí s kvalitou její umělecké výzdoby. To zůstalo i později charakteristickou ambicí Kotěrovy tvorby v případech, kdy dostával od stavebníků volnější ruku. Peterkův dům svou realizací představuje začátek té linie tvorby Jana Kotěry, která by se ve svém celkovém působení bez zásadního podílu výtvarných umělců neobešla.

Velmi kvalitní je také štuková dekorace reprezentačních prostor interiéru Peterkova domu. Vestibul a chodby přízemí jsou zdobeny pásem slunečnic se stužkami a dívčími maskarony orámovanými stuhami. V chodbách dalších pater pak nacházíme variace na stylizované květiny, stromy apod. Na průčelí podesty v interiéru přízemí vyhrazeném bance se kromě dekorativních prvků nachází dva figurální reliéfy: mladík s atributy Merkura a dívka objímající snop trávy. Symbolika zde odkazuje k Obchodu a Hojnosti (či Úrodě). Tuto dvojici reliéfů mohli (vzhledem k jejich typové blízkosti s tím, co produkoval jejich učitel Klouček) snadno provést Novák s Pekárkem. Štukovou výzdobu výtvarně náročnější a zároveň ikonograficky méně jednoznačnou najdeme v někdejším salonu Peterkových. Do rohů této velké místnosti jsou vsazeny čtyři reliéfy zpodobující životní období člověka či muže Na prvním z reliéfů vidíme mladíka vedle staršího muže, snad jeho otce. Druhý reliéf znázorňuje léta učednická, kdy mladý muž obdivně vzhlíží ke stavbám znázorněným v pozadí. Třetí z reliéfů se týká realizace životního díla hrdiny: vidíme tu čtyři mladíky v plné síle při práci na stavbě. Čtvrtý reliéf představuje závěr života. Protagonista výjevu je zde u konce svých sil a anděl smrti jej odvádí stranou. Autorem těchto reliéfů byl Stanislav Sucharda. Svědčí o tom především fakt, že několik výjevů později přepracoval do drobných plaket a opatřil samostatnými názvy. Kvůli výjimečnosti takového cyklu je pravděpodobné, že za jeho základním konceptem stojí Jan Kotěra. Lze také předpokládat, že právě Sucharda mohl Kotěrovi doporučit Nováka a Pekárka jako šikovné začínající sochaře. Suchardův podíl je konečně možné si představit tak, že tento sochař pro Kotěru načrtl podobu jednotlivých reliéfů, a ten pak jejich provedením pověřil duo Novák-Pekárek.

Článek Peterkův dům, Praha se nejdříve objevil na Umělecká zahrada.

(1879 – 1965)

Rodák z Frenštátu pod Radhoštěm proslul především svým působením ve Spojených státech amerických, kde se stal profesorem na akademii krásných umění v Chicagu. 29 Roku 1893 studoval dřevořezbu ve Vídni, po návratu domů navštěvoval školu tkalcovskou.

Vztah k dřevořezbě mu přišel obzvláště vhod poté, co mu bratr Emil roku 1898 zajisti práci ve Spojených státech v továrně na výrobu oltářů. Po následném pětiletém studiu na umělecké akademii v Pensylvanii obdržel stipendium na cestu do Evropy, poté získal také Prix de Rome na tříletý studijní pobyt v Římě. Po návratu nastoupil již jako profesor na výše zmíněnou uměleckou akademii v Chicagu. Během svého působení obdržel řadu amerických poct a vyznamenání. S Novákem se setkal při tvorbě pomníku W. Wilsona pro Wilsonovo nádraží v Praze, který tvořil koncem roku 1927 v Novákově atelieru. Novák mu pravděpodobně byl k ruce se svým pantografem. Tří metrová socha byla odlita do bronzu v umělecké slévárně F. Anýže. Pomník byl odhalen 4. července 1928, za války byl ale německými okupanty zničen.

Článek Polášek Albín se nejdříve objevil na Umělecká zahrada.

Josef Sakař (1856 – 1936) byl architektem působícím především na území pražského Karlína. Také zastával funkci stavebného rady a člena české akademie věd a umění. V mládí se při delších pobytech v Římě a Florencii zabýval studiem antiky a renesance. Jako památkově zaměřený architekt se věnoval přestavbám a úpravám, například přestavěl palác Krížovníků, Zemskou banku aj. Zasazoval se o historickou věrnost a i o uchování dobového ducha historických staveb i v nově přidaných dekorativních detailech. Jeho posledním dílem je filosofická fakulta University Karlovy.

Sakařova škola byla postavena v letech 1904 – 06 v neorenesančním stylu. Po stranách dvoupatrová, ve střední části pak třípatrová stavba s téměř palácovou dispozicí je bohatě zdobena plasticky i malířsky. Stavba byla provedena podle plánů Josefa Sakaře nákladem politické a školní obce Karlínské. Práce vedl Matěj Blecha. Celkem tato nová škola čítala 21 učeben, v nichž působila obecná i měšťanská škola, dívčí i chlapecké třídy, dokonce i mateřská škola a nacházela se tu také tělocvična, doplněná venkovními dvorky a hřišti. Majestátná škola se tak stala přirozenou dominantou tehdejšího Riegrova (dnešního Lyčkova) náměstí.

Doloženým Novákovým dílem je především jezdecká socha sv. Václava v samém hlavním štítu. Dynamicky pojatá a hluboce plastická postava světce se vyklání ze sedla koně a shlíží na prostranství náměstí. Kůň je v nákroku, jezdec se opírá do třmenů a jeho dlouhý plášť vane jakoby ve větru po celé délce od ramen světce až ke kopytům oře; celá skupina působí tedy velmi živě. Novákovi se podařilo spojit důstojnost českého zemského patrona s vřelostí, se kterou se z výšin svého umístění sklání dolů ke svému lidu. Jakousi aureolu výjevu tvoří kruhový secesně stylizovaný nápis „Svatý Václave, nedej zahynouti nám ni budoucím“. Součást sochy tvořily také pozlacené kovové prvky: železný kříž a mosazná svatozář. Pod štítem se nachází rozměrný štukový reliéf, zobrazující alegorii poznání pomocí motivu okřídlených přesýpacích hodin, lemovaných větví jabloně. Je možné, že se Novák mohl podílet i na další štukové výzdobě fasády školy. Protože rozpětí věku a úrovně vzdělání frekventantů ústavu bylo značné, objevují se tu ikonograficky poměrně originální motivy, kombinující pohádkovou imaginaci s ideovou didaktičností. Najdeme tu žabku královnu v rákosí, zajíce se snopem, globus s laurovými lístky, lučního koníka v družném hovoru s mravencem, Jana Amose Komenského s dvěma andílky a rostlinným dekorem, dále listovím rámovanou knihu, osazenou po stranách sovami, sedící kočku či kompozici sestavenou z tenisových raket.

Autory soch nad portály a reliéfu J.A. Komenského jsou sochaři Štrunc a Mára, ostatní plastiky zhotovili štukatéři Kuneš a Rákosník. Fasáda je také hojně pokryta sgrafity o rozměrech 7 x 7 m, znázorňujícími historické události odehrávající se na území Karlína: Smíření Jana Žižky s Pražany na Špitálském poli roku1424, korunovace krále Ferdinanda na Invalidovně roku 1863. Dále meziokenní výjevy ze školního života pokračují v linii didaktického pojetí výzdoby, přizpůsobené dětskému vnímání: škola druhá matka sladká, každý počátek je těžký, zdravé tělo zdravý duch, vlast poznej a miluj, vědění poklad největší, co poznáš – k dobrému užij. Všechny výjevy jsou rámovány sgrafitovým rostlinným ornamentem a nápisy, podobně je tomu i na bočních stěnách hlavního průčelí. Ve štítech bočních křídel nalezneme oválné medailony (pravděpodobně Cyril a Metoděj).

Článek Sakařova škola, Praha se nejdříve objevil na Umělecká zahrada.

(1870 – 1946)

Byl český sochař období secese, naturalismu a realismu, zakladatel moderního českého sochařství. Nejprve studoval v letech 1885 – 1889 v Reynierově kreslířské škole. Když napoprvé nesložil zkoušky na uměleckoprůmyslovou školu, obával se dalších zklamání. Proto v letech 1889-1891 studoval sochařství soukromě u Tomáše Seidana a Bohuslava Schnircha. Stylově byl ovlivněn zprvu Josefem Václavem Myslbekem, dále secesí a Augustem Rodinem, s nímž se v Praze roku 1902 setkal. Přátelil se se Stanislavem Suchardou, Františkem Bílkem a Quido Kociánem

Byl všestranným výtvarníkem a pedagogem. Především se věnoval vlastní tvorbě, a to monumentální a komorní plastice. Patřil k nejplodnějším umělcům své doby. Rád spolupracoval na sochařské výzdobě architektury, zejména s architekty Antonínem Wiehlem, Osvaldem Polívkou a Josefem Fantou. Jeho návrhy soch zpravidla realizovali v kameni jiní sochaři či kameníci, nebo odlévali do bronzu specializovaní kovolitci (Franta Anýž, Bendelmayer a Červenka).

Dále navrhoval průmyslový design (stolní lampy, popelníky, dózy, šperky a šperkovnice), který často vlastnoručně prováděl, nejraději v mědi či keramice. Věnoval se také knižní grafice a navrhoval obálky knih. Kladl důraz na duchovní význam své tvorby, věnoval se spiritismu a okultním vědám, setkával se k seancím ve sklepě své vily mj. s Josefem Váchalem, Alfonsem Muchou, Františkem Bílkem, Janem Konůpkem či Bohuslavem Reynkem.

V letech 1903-1906 působil spolu s Antonínem Slavíčkem jako externí pedagog na soukromé výtvarné škole. V letech 1906 – 1914 byl externím učitelem na uměleckoprůmyslové škole v Praze.

Účastnil se mnoha sochařských soutěží. Roku 1896 získal dvě první ceny a čestné uznání v soutěži na plastickou výzdobu Městského muzea v Praze. K jeho nejvýznamnějším realizacím patří několik pomníků, především sousoší mistra Jana Husa na Staroměstském náměstí v Praze. Dlouhá léta žil a tvořil na Václavském náměstí. Ateliér se zázemím ve Slovenské ulici čp. 1556 na Královských Vinohradech si dal postavit podle vlastního návrhu roku 1911 pro tvorbu Husova pomníku, později byla doplněna obytná část.

Tato tzv. Šalounova vila, je nyní chráněnou nemovitou památkou.  Výrazně se podílel na výzdobě pražských secesních budov, Obecního domu, Pojišťovny Praha na Národní třídě, přístavby Zemské banky Na příkopech a Nádraží císaře Františka Josefa I. Šaloun měl zvlášť vřelý vztah k Hořicím v Podkrkonoší. V létě 1914 tam měl první a prakticky jedinou soubornou výstavu a tehdy se také stal tamním čestným měšťanem.

V letech 1896-1905 byl členem Spolku výtvarných umělců Mánes, dále byl členem Jednoty výtvarných umělců, redaktorem časopisu Volné směry a později časopisu Dílo. Jako jeden z mála sochařů uměl psát a teoreticky formuloval své myšlenky a názory. V roce 1946 byl jmenován národním umělcem a krátce nato zemřel. Je pohřben na Slavíně.

Šalounovy práce jsou rozmanité jak stylově a tematicky, tak užitým materiálem. Dochovalo se jich několik stovek. Vlastní je především pražské muzejní instituce (Muzeum hl. m. Prahy, Galerie hl m. Prahy, Národní galerie), sochařskou pozůstalost z ateliéru na Vinohradech převzalo Národní muzeum v Praze, další díla má například muzeum v Hořicích.

Článek Šaloun Ladislav se nejdříve objevil na Umělecká zahrada.

(1885 – 1949)

Novákův spolužák ze speciálky profesora Kloučka na uměleckoprůmyslové škole z let 1904 – 1906 pokračoval také v Novákových stopách do Myslbekovy speciálky na akademii v letech 1906 – 1909. Samostatně příliš neprorazil, nicméně objevuje se jako spoluautor dekorativních plastik na veřejných budovách v Praze.

S Novákem spolupracoval ještě za studia v roce 1908 při příležitosti výstavy obchodní a živnostenské komory, kde se podílel na výzdobě pavilonů Obchodu, Peněžnictví, Města Prahy, Klenotnictví a Polygrafie a na realizaci Šalounovy restaurace U Slona.

Roku 1913 prováděl spolu s p. Zítkem v Náchodě realizace výzdoby hotelu Beránek podle Novákových skic a Štruncových modelů.

Je také veden jako významný pomocník na figurální, ornamentální a mramorářské výzdobě kostela ve slezském Holešově – Goleszow (oltáře, Boží hrob a kazatelna). Pravděpodobně se jedná o kostel sv. Archanděla Michaela, vybudovaný v letech 1913 – 1921. V roce 1914 se podílel na reliéfech a ornamentální výzdobě paláce Koruna.

V letech 1921 – 1922 se s Novákem věnoval výzdobě architektonických realizací architekta Hilberta v pražské Podskalské ulici. Dva domy zvané Lounské, podle zadavatele – Lounského cukrovaru. První v novogotickém stylu a na druhém pak vytvořili několik dětských reliéfů.

Ve třicátých letech spolupracoval s v Americe žijícím sochařem Albínem Poláškem, rodákem z Frenštátu pod Radhoštěm, který po realizaci svých zakázek používal právě sochařský závod Karla Nováka. S tímto sochařem se podílel  na Wilsonově soše umístěné ve Vrchlického sadech před Hlavním nádražím. S Kudrnou je pak  podílí na realizaci  soch vytvořené v umělém kameni pro vrch Radhošť, Radegasta, Svatý Cyril a Metoděj.

Článek Stehlík Bohumil se nejdříve objevil na Umělecká zahrada.

(1871 – 1947)

Narozen Chrást (Mladá  Boleslav). Po ukončení studia na uměleckoprůmyslové škole Hořice  v roce 1898, pokračoval ve vzdělání sochařiny v Praze u prof. Myslbeka.

Český sochař který se prosadil jako sochař a štukatér, byl členem společenstva sochařů, řezbářů a štukatérů v Praze ,od roku 1907. Zde si roku 1913 zařídil závod dekorativního sochařství. Patří mezi zakladatele českého moderního sochařství

Význačnou náplní jeho tvorby patří spolupráce s architekty na význačných stavbách nejen v Praze. Spolu s Ant. Márou Na Sakařově škole v Karlíně, se účastní výzdoby fasád a interierů spolu spolu s Novákovým hlavním pomocníkem p. Zítkem. Antonín Štrunc je veden jako samostatný zástupce K. Nováka při realizaci Novákových modelů pro Smetanovu síň Obecního domu; krom dohledu měl být pověřen i finální úpravou těchto děl.

Před rokem 1909 se podílel na dekoraci prostor Nádraží Františka Josefa, zejména na velkých figurách v průčelí budovy, které prováděl podle Šalounových modelů. S p. Zítkem se podílel na provedení velkolepého reliéfu na domě dr. Brzoráda v Nymburce roku 1910.

Se sochařem K. Novákem dále pracoval v roce 1913 na výzdobě Mariánského kostela na Svaté Hoře v Příbrami, a to zvláště na postranních cviklech.

Téhož roku se zúčastnil výzdoby vršovické záložny v Praze, kde měl vytvořit ústřední dvojici chlapců na fasádě, dále postavy ženy a muže – Přičinlivost a Vytrvalost.

Také je veden jako autor některých modelů pro hotel Beránek v Náchodě. Pracoval také na domě tiskárny Politika na Václavském náměstí (čp. 835/II), kde se měl věnovat zejména plastikám dětí v patře. Pravděpodobně byl také autorem portálu (dosud neidentifikovaného) domu továrníka Hesseho v Karlíně. Je také autorem řady soch pro Novou radnici na Starém městě, velké skulptury pro výzdobu haly Staroměstské radnice.

Dále je znám jako autor náhrobků s náboženskou tématikou a dětských portrétů.

Článek Štrunc Antonín se nejdříve objevil na Umělecká zahrada.

(1880 – 1925)

Český sochař, rodem z Nového Města na Moravě, jeden ze zakladatelů českého moderního sochařství. Jako velice nadaný student po dokončení měšťanky vystudoval sochařsko-kamenickou školu v Hořicích, kterou absolvoval roku 1898 s mimořádně dobrými výsledky.

Po škole začal pracovat v lomu v Mittelsteinu a v kamenické dílně bratří Zeidlerů v Berlíně. V práci však již v roce 1899 skončil a přihlásil se na Akademii výtvarných umění v Praze, kde úspěšně složil zkoušky a byl přijat do studií pod vedením Josefa Václava Myslbeka.

Díky stipendiu Nadace Josefa Hlávky podnikl studijní cestu do Mnichova, Švýcarska, Paříže a Londýna. Od roku 1908 pak pracoval jako Myslbekův asistent na AVU, až do vypuknutí první světové války.

Za války sloužil u 81. pluku v Jihlavě, kde pobýval až do roku 1916, kdy ho z vojenské služby vysvobodilo jmenování profesorem na Akademii výtvarných umění v Praze po smrti Stanislava Suchardy. Na akademii zpočátku vedl medailérskou školu.

V roce 1919 se stal nástupcem J. V. Myslbeka. V roce 1922 se stal rektorem AVU a tuto funkci zastával až do roku 1924. Byl řádným členem České akademie věd a umění a členem Societé Nationale des Beaux Arts v Paříži, SVU Mánes (1905 – 1925) a uměleckých spolků v Mnichově a Vídni.

V ateliéru J. V. Myslbeka vznikaly první dívčí akty. Zpočátku byl ovlivněn secesním symbolismem – usiloval o poetické ztvárňování niterního světa člověka, např. Z lázně (1903), Život uniká (1904), Puberta (1905), Melancholické děvče (1906). Později se přiklonil ke smyslovému uchopení plného tvaru zralého ženského těla např. Eva (1908), Sedící Eva (1908 až 1909), Sulamit Rahu (1910), Toileta (1910). Také byl ovlivněn kubismem – reliéf Umění pro Mánesův most.

Po první světové válce reagoval na tragické zážitky z fronty. Důkazem je jeho dílo Pohřeb v Karpatech (1918). Dalším významným dílem reagujícím na hrůzy války byla socha s názvem Raněný z roku 1921.

Téměř opomenutou součástí tvorby sochaře představuje účast na výzdobě fasád.  Příkladem je spolupráce s arch. B. Kozákem při obnově domu v Hybernské ulici  rok 1919. Výškově orientované reliéfy, opakované mužské a ženské hlavy podle modelu sochaře realizovala dílna K. Nováka.

V posledních letech svého života se věnoval převážně portrétní tvorbě. Známé jsou především portréty – Max Švabinský (1918), T. G. Masaryk (1920 až 1921), Alois Jirásek (1921), Jan Amos Komenský (1922 až 1923), Marie Hübnerová (1924), Leoš Janáček (1924) a Bedřich Smetana (1924).

J. J. Štursa, Plastiky na fasádě domu Kralupská rafinerie

Článek Štursa Jan Josef se nejdříve objevil na Umělecká zahrada.

(1883 – 1964)

Pražský rodák, v letech 1898 – 1904 studoval tamtéž uměleckoprůmyslovou školu, kde se mohl ještě setkat s Novákem, těsně před jeho absolutoriem.

Zde si ho pravděpodobně Novák vyhlédl pro další spolupráci. Roku 1902, tedy ještě za studia, pomáhal Vála s vnitřní výzdobou pražské Úvěrní banky, téhož roku prováděl rostlinné a ornamentální štuky na domě čp. 1075 v dnešní Pařížské ulici.

O dva roky později nanášel štuky spolu s kolegou p. Liškou z Novákova atelieru na Blechově domě čp. 235/II na Masarykově nábřeží. S dalšími kolegy z Novákova podniku se roku 1907 podílel na pracích na slavobráně pro návštěvu císaře Františka Josefa. Následného roku vypomáhal při dekoraci pavilonů pro výstavu Obchodní a živnostenské komory, včetně i za rámec výstavy proslavené restaurace ,,U Slona“. Roku 1908 spolu se Štruncem a Zítkem pracoval na pražské Pojišťovně proti škodám z ohně a krupobití, kde Novákova firma prováděla dva reliéfy ve vrchních štítech podle Šalounových modelů.

Článek Vála Josef se nejdříve objevil na Umělecká zahrada.

(1860 – 1944)

Čeněk Vosmík se vyučil kolářem v dílně svého otce v Humpolci. Pak odešel do Prahy, kde ve zlatnické škole získal základy modelování. Zajímalo ho sochařství a tak odjel do Vídně, kde pracoval nejprve jako pomocník v kamenosochařské dílně Victora Oscara Tilgnera a pak u Antonína P. Wagnera.

Vosmík byl talentovaný sochař a již roku 1873 ve 13 letech získal na Světové výstavě ve Vídni zlatou medaili (spolu s J. Zítkem a J. Mařákem). V letech 1886-1888 studoval na Akademii výtvarných umění ve Vídni malbu u Hanse Makarta a sochařství v mistrovském ateliéru Edmunda von Hellmera. Poté pracoval ve Vídni jako kamenosochař u Antonína P. Wagnera.

Oženil se s Růženou, rozenou Bělskou (1872), která mu porodila dvě děti, Růženu a Čeňka (1895). Počátkem 90 let se definitivně usadil v Praze a zřídil si vlastní sochařskou dílnu na Smíchově. Rodina bydlela na Smíchově ve vlastní vile s vysokou věží, kterou roku 1910 navrhl architekt Josef Fanta, v Tiché ulicičp. 1224/3.

Byl bytostným realistou cítícím vždy v monumentálním měřítku, autorem klidných, harmonických až melancholických děl. Často se věnoval náboženským tématům, také portrétní a funerální plastice. Patřil k nejlepším kopistům a restaurátorům sochařských děl své doby. Antonínu P. Wagnerovi pomáhal tesat sochy pro tympanon a tři průčelní reliéfy budovy Národního muzea a kašnu na rampě před ním (Vltava, Labe, Čechie, Morava, Slezsko). Jako asistent J. V. Myslbeka pomáhal modelovat sousoší Ctirad a Šárka a koně k pomníku sv. Václava. Samostatně vytesal sousoší Záboj a Slavoj.

Muž s býkem, Holešovická jatka, 1893, série fotografií Kevin V. Ton

Článek Vosmík Vincenc Čeněk se nejdříve objevil na Umělecká zahrada.

(1885 – 1930)
Waigant proslul především jak spolupracovník J. Kotěry. Začínal jako sochař a malíř, studoval na uměleckoprůmyslové škole u Suchardy a Maška.

Posléze vstoupil do Kotěrova atelieru a byl přijat i do jeho speciálky. U prof. Suchardy se pravděpodobně seznámil s Novákem, pro kterého pak opakovaně pracoval. V roce 1907 se spolu s celým kolektivem Novákovy dílny podílel na slavobráně pro návštěvu císaře Františka Josefa v Praze. Roku 1908 taktéž s mnoha ostatními z firmy participoval na výzdobě pavilonů výstavy obchodní a živnostenské komory, včetně restaurace U Slona. O dva roky později spolupracoval na výzdobě refektáře kláštera augustiniánů v Brně. S bratrem Antonínem (1880 – 1918) se zapojil do výroby kachlíků, krbů, keramických drobností (váz, popelníků, svícnů apod.) a bust slavných osobností, což patřilo k nezanedbatelné agendě Novákova závodu.

Dosud nedatovaná je zakázka Novákovy firmy na opravu kostela nejsvatějšího Salvátora v Praze, na níž se měl Waigant věnovat zejména poničenému portálu. Jako Kotěrův spolupracovník se významně podílel na stavbě městského muzea v Hradci Králové, kde pracoval též Novák. Waigant následně až do první světové války působil jako vedoucí Kotěrových ateliérů v Praze, Plzni i Hradci Králové. Po válce přijal místo profesora stavitelství na průmyslové škole v Prešově (od 1929 přesídlena do Hradce Králové).

Článek Waigant Bohumil se nejdříve objevil na Umělecká zahrada.

(1874- 1945)
Český sochař  a řezbář narozený na Moravě. Po vyučení se na odborné škole pro zpracování dřeva ve Valašském Meziříčí / 1988 – 1892 / nastoupil na studia v Praze na Uměleckoprůmyslové  škole.

Studia u profesora J.Kastnera a profesora C. Kloučka dokončil v roce 1898 v tomto ročníku patří mezi  absoloventy pozdější význační umělci, B.Kafka,Vojtěch Preissing, K. Novák, Št. Zálešák, se kterými pak dlouhodobě spolupracuje a udržuje přátelské vztahy.

Od roku 1898- 1912 působí ve vlastním atelieru a po smrti prof. Kestnera převzal vedení jeho speciálky a pokračoval ve výuce až do roku 1934.

Jeho dílo se vyznačuje především novogotickým laděním se snahou o věrné postihnutí realistického detailu. Nejznámější jsou jeho práce pro kostely sv. Ludmily v Praze. Sv. Petra a Pavla na Vyšehradě, sv. Barbory v Kutné Hoře, sv. Prokopa na Žižkově, kostel nejsvětějšího srdce Páně na nám. J. z Poděbrad , na Velehradě a na řadě dalších.

Pro novoměstskou radnici v Praze zhotovil velký městský znak, shořel při požáru v roce 1945. Vedle dlouhodobé spolupráce s K. Novákem při obnově řady kostelů se setkali  dále při tvorbě náboženských plastik, které mu K. Novák pomáhal multiplikovat v různých velikostech (pomocí pantografu) a také zprostředkovávat jejich prodej.

Prof. Štěpán Zálešák je pohřben na Vyšehradském hřbitově.

Článek Zálešák Štěpán se nejdříve objevil na Umělecká zahrada.