(1883 – 1956)
Úspěšný sochař začínal jako asistent nejen u Nováka, ale pomáhal s realizacemi i Novákovu někdejšímu společníku J. V. Pekárkovi. Mezi lety 1911 a 1931 důkladně procestoval Německo a Itálii.
Byl dvakrát vyznamenán Turovou cenou, osudově jej ale ovlivnila účast v soutěži na pomník Jana Žižky pro pražský Památník národního osvobození roku 1928. Spolu s K. Dvořákem získal sice druhou cenu, pomník ale nakonec mimo soutež realizoval B. Kafka. Znechucen politikařením v této soutěži odešel demonstrativně z Prahy a uchýlil se do Častolivic, kde setrval až do konce života. V prvé části své tvorby byl silně pod doznívajícím Rodinovým vlivem, poté na něj zapůsobil Bourdelle a Maillol. Spolu s J. Štursou a O. Španielem dále tvořil ve stylu dobového návratu k neoklasicismu, částečně byl také ovlivněn kubismem. Tvořil série volných alegorických plastik, opakovaně se vracel k motivu tance, od 20. let se pak soustředil na sociální tématiku. Snaha po společenském uplatnění tvorby, kterou ukončila zmanipulovaná soutěž na Žižkův pomník, vedla k sérii sportovních plastik ve stylu sociálního civilismu. Po odjezdu z Prahy se uchýlil k tématům zaměřeným na filosofickou a duchovní introspekci, inspiraci čerpal mimo jiné i z indických duchovních nauk.
Z dob působení u Karla Nováka je Benešovo jméno spojeno s účastí na dekoraci slavobrána pro císařskou návštěvu Prahy roku 1907. Beneš měl spolupracovat především na velkém znaku Prahy. Krom toho se podílel na dosud nedatované zakázce opravy dekorace kostela Nejsv. Salvátora v Praze. V soupisu díla jejméno Beneš zmíněno také v souvislosti s dílenskou produkcí drobné keramiky a bust slavných osobností.