(1877 – 1938)
Narodil se ve Volavci 27. 3. 1877 v rodině malých zemědělců pod Kozákovem, v kraji nalezišť drahých kamenů i legend o jejich pohádkovém bohatství. Byl český sochař a glyptik, profesor na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze.
Volavec, dědina malých zemědelců pod Kozákovem, kraji plný legend o pohádkovém bohatství drahých kamenů skrytých v útrobách okolních kopců. Na malého chlapce tyto báje a příroda Českého ráje velmi působily a už v předškolním věku zachycoval zdařilými kresbami své každodenní zážitky z pastvy i své představy. Kreslířský talent se prosazoval stále výrazněji. Jako třináctiletý byl přijat na do státní odborné školy pro broušení, rytí a zasazování drahokamů v Turnově. V roce 1891 se v Praze konala veliká jubilejní výstava. Tehdy navštívil turnovskou školu jakysi c. k. potentát, který udělal velkorysé gesto. Věnoval 50 zlatých pro nejnadanějšího žáka, aby mu umožnil návštěvu výstavy. A tak čtrnáctiletý Josef poprvé uviděl Prahu, její muzea, památky, umělecké skvosty a silně to na něho zapůsobilo.
Po škole se přihlásil do Dörflingerovy dílny ve Vídni, aby si vydělal na studium na vídeňské akademii. Po čase se pro něj podařilo získat stipendium ke studiu na Vysoké uměleckoprůmyslové škole v Praze. Po absolutoriu si vlastní sochařskou dílnu ve Smetanově ulici a díky příznivcům si na nedostatek zakázek nemohl stěžovat.
V roce 1911 se stal učitelem na Uměleckoprůmyslové škole v Praze. To už měl za sebou pozoruhodnou monumentální sochu Poutník, pracoval na sousoší Rozhovor. Výtvarný vrchol tohoto období byla Růže tetínská, předznamenal další tvorbu, z níž jsou významné: Vrba, Poklad, Dívčí portrét. Dále spolupracoval při výzdobě budov. Významné jsou sochařské práce v Praze na Novém Městě na fasádě hospody U Bejšovců na nároží Palackého náměstí a Gorazdovy ulice č.o.1, fasáda Treybalova domu v Plzni, roku 1908 asistoval Stanislavu Suchardovi při výzdobě fasády Wilsonova nádraží v Praze.
Sousoší dívky a mladíka Růže tetínská bylo výsledkem pětiletého tvůrčího hledání, mnohonásobného přepracovávání, než se v konečné podobě v bílém pískovci dostalo do parku pražského cukráře a továrníka A. Marschnera ve Sv. Janu pod Skalou u Berouna. Dům později koupila církev a zřídila v něm internát pro gymnasisty. Řádovým správcům ústavu se sousoší jevilo mravně nepatřičné, a proto je roku 1920 rozbili; zachovala se jen torza hlav.
Od roku 1918 se věnuje řezání skla a drahokamů s velkou intenzitou. Glyptika ho strhuje a kromě své práce pedagogické a sochařské vytváří v tomto oboru díla, jejichž věhlas brzy překračuje hranice a Drahoňovský se stává v Evropě uznávaným umělcem. Jeho díla se dostávají do předních světových sbírek a galerií.
