Tento nájemní dům s obchodním přízemím byl postaven pro Ondřeje Dörflera. Dům byl realizován Matějem Blechou, autorem projektu byl architekt Jiří Justich. Tato novostavba stojí na místě původního čtyřkřídlého klasicistního domu s dvorem.

Již v roce 1920 byl dům upravován, a to zejména v interiérech, v letech 1928 – 9 pak došlo k úpravám výkladce a dvorany. Prostory lékárny a restaurace Pelikán byly pak přestavovány v letech 1939 a 1943, dalších zásahů se stavba dočkala v letech 1958 a 1970. V nedávné době byla opravena fasáda.

Přízemí a první patro domu je věnováno obchodním prostorám, druhé až šesté patro náleží bytům. Fasáda je dělena do třech svislých a čtyřech okenních os. Ve čtvrtém až šestém patře se vzhled oken neopakuje, každé patro působí jako stylově sladěný celek. Mezi třetím a čtvrtým patrem vidíme dva štukové věnce doplněné drapérií. Nejdekorativněji jsou poté zpracovaná okna čtvrtého patra, obkroužená stylizovanými pávy a zlatými draperiemi. Pávi, tradiční symboly nesmrtelnosti, jsou provedeni velmi svěže v neotřelém postoji, doplněny zlatými šupinkami a stvoly listoví. Florální dekor poté pokračuje nad pávy směrem k balkonu pátého patra, centrálnímu bodu celé fasády. Mřížoví balkonu je taktéž velmi dekorativně vyvedeno, jeho střed tvoří písmeno D orámované vegetabilními ornamenty a spirálkami. Florální pletence doplněné zlatými draperiemi najdeme i v prostoru mezi okny šestého patra.

Celá fasáda pak vrcholí oblým štítem, do jehož vrchní niky je vložena zlatá váza ověšená drobnou drapérií. Na štítě také najdeme nápisy „U Dörflerů“ a „Postaveno L. P. 1905“. Tato fasáda, uzavírající prvních pět let Novákovy sochařské dráhy, je vynikajícím dílem. Dokazuje Novákovu schopnost samostatné kvalitní práce, která nejen technicky, ale i stylově odpovídala dobové špičce.

Článek Dörflerův dům, Praha se nejdříve objevil na Umělecká zahrada.

Autorem historizujícího činžovního domu na hranici historického jádra města byl pražský architekt Osvald Polívka, který krom toho v Nymburce projektoval též secesní vodárenskou věž či letní vilu svého tchána Dr. Tomáše Černého. Mudr. Antonín Brzorád proslul jako mecenáš a milovník umění.

Úspěšná dráha hotelu skončila roku 1986, kdy byl uzavřen. V letech 1988 – 89 došlo k zatím poslední, avšak velmi necitlivé rekonstrukci, během níž byly ze stavby zachovány jen obvodové zdi a interiér byl zcela přestavěn.

Stavba hotelu je rohová na půdorysu písmene L se skoseným nárožím. Po přestavbách má tři podzemní podlaží, přízemí, osm pater a dvě patra v mansardové střeše. Nárožní arkýř na konzolách sahá po zvýrazněnou římsu nad třetím patrem. Uliční fasáda do ulice Jindřišské je pětiosá a do ulice Panské dvanáctiosá. Na nároží se vypíná šestiboká věž, zakončená stupňovitou lucernou. Z hlediska štukové dekorace není fasáda hotelu nijak bohatá, zdobena je rustikou, v suprafenestrách a pod parapety secesními florálními štuky ve stylu prosté elegance střídmého geometricko-florálního dekoru, doplněné mozaikami a nápisy Hotel Palace. Bronzoví světlonoši u vchodu jsou dílem Antonína Máry, se kterým se Novák již setkal v Karlínské Sakařově škole. Je možné, že Novák mohl díky pantografu Márovi pomáhat s převodem soch do nadživotního měřítka.

Článek Dům Dr. Brzoráda, Nymburk se nejdříve objevil na Umělecká zahrada.

Rozměrný nárožní dům patří k nejbohatším Novákovým fasádám. Krom toho je jeho výzdoba i významně unifikována politicky podbarvenou aluzí na Bílou horu. Většina štukové dekorace se proto víceméně přímo této tématiky dotýká. Přízemí budovy s obchodními prostory je opatřeno štukovou bosáží, dosahující až do výše oken prvního patra. Suprafenestry oken prvního patra pak tvoří hluboké reliéfy, sestávající se z několika hlav a zlaceným nápisem pod nimi. Nápisové pásky střídají sloky chorálů Svatý Václave, vévodo české země a Kdož jste Boží bojovníci. Jde tedy o skupiny ztělesňující dvě větve české zbožnosti: katolickou a kališnickou.

Kališnický reliéf sestává ze čtyř hlav; krom toho zcela vlevo vidíme pravici pevně svírající kalich, odkazující na husitství. Vedle kalicha se nachází tvář bojovníka, z části zakrytá rozměrnou přilbou. Centrálně umístěná hlava staršího muže s bujným vousem pravděpodobně odkazuje přímo k Janu Husovi. Zbývající dvě hlavy, natočené více z profilu, představují vesničany, muže a ženu, s lidovými pokrývkami hlavy. Bohatě a moderně modelované vlasy a vousy postav dynamicky vlají i do prostoru náspisové pásky. Výrazy všech zobrazených tváří ukazují bolestné napětí jakoby překlenuté vážností a rozhodností.

Pod tímto reliéfem najdeme text chorálu, rozdělený do těchto nápisů: „Kdož jste Boží“, „a zákona jeho“, „prostež od Boha“, „pomoc a doufejte“.

Katolickému reliéfu dominuje ve středu umístěná hlava sv. Václava v přilbě. Jeho tvář je důstojná a výrazně zachmuřená; kruhy pod očima a náznak slz umocňují její silný citový dopad. Po stranách světce doplňují coby symboly řeholního života tváře jeptišky (v typizovaném závoji, součásti řeholního hábitu) a mnicha (s tonzurou). Jeptiška má meditativně zavřené oči a hlavu nakloněnou dozadu, čímž může odkazovat na kontemplativní řády. Mladě vyhlížející mnich je otočen ke světci, kterému vzdává úctu pevně sepjatýma rukama. Posledním zobrazeným je muž v klobouku; vzhledem k celkovému ideovému programu této skupiny se pravděpodobně jedná o člena jezuitského řádu, neboť klobouk býval součástí jezuitského řádového šatu. Na nápisových páskách pod tímto reliéfem můžeme číst: „Svatý Václave“, „vévodo české země“, „kníže náš!“.

Nad okny čtvrtého patra pokračuje výzdoba další ideovou linií. Nacházíme tu zlatý nápis „1621“, nad nímž sedí v hlubokém štukovém reliéfu modelovaní havrani. Vodorovně podél celé vrchní římsy domu probíhá defilé erbů jednadvaceti českých pánů, popravených po bitvě na Bílé hoře. Erby jsou vyvedeny barevně, některé z nich jsou ještě akcentovány dekorativní drapérií a přilbami.

Nejvýraznější dominantou domu je ale především socha sv. Jiří, umístěná na nároží v úrovni třetího patra. Jedná se celoplastickou, do detailů propracovanou figuru. I v širším kontextu Novákova díla, co se dekorace fasád týče, je tato socha naprostou raritou. Světec je zachycen v dymanickém napřežení pravice, ve které třímá meč. Pohledem sleduje již na zádech ležícího přemoženého draka. Celá postava světce je umístěna volně v prostoru podesty, k fasádě je přimknuta jen špičkou meče a koncem drakova točitého chvostu. Na hlavě nese sv. Jiří přilbu s bujných chocholem; šupinová zbroj, kryjící jeho trup, je taktéž vyvedena velmi drobnopisně, včetně ozdob ve tvaru kříže na pásku či šroubovitě stáčeného jílce dýky. Bohatě zdobeny spirálami a lvími hlavami jsou i ochranné pláty na nohou bojovníka, jehož celkový postoj působí dynamicky i vyrovnaně zároveň. Drak pod světcovýma nohama leží na zádech s otevřenou tlamou a vyplazeným jazykem. Spirálově protočený chvost draka dodává celé kompozici na eleganci a také výrazněji propojuje sousoší s fasádou, takže tato skupina nepůsobí jako solitér.

Dům poslance Rožánka patří k nejzajímavějším Novákovým fasádám jak ideově tak i kvalitou provedení. Cílem výzdobného programu fasády byla jakási několikaúrovňová óda na české země. Silný je odkaz na Bílou horu a popravené české pány.

Článek Dům poslance Rožánka, Praha se nejdříve objevil na Umělecká zahrada.

Secesní dům stavitele a majitele M. Blechy s portálem od Celdy Kloučka z let 1904 – 5 vyniká umírněným řádem dekorace.

Pětiosé čtyřpatrové uliční průčelí je doplněno polosuterénem, mezaninem a podkrovím. Převládajícím zdobným prvkem je pásová bosáž. Střední osa od prvního patra je akcentována vystupujícím arkýřem, podklenutým segmentem. Arkýř vrcholí balkonem s dekorativní mříží. Balkonové okno je bohatě členěné a akcentuje tak svou polohu ve středu nad ním se klenoucího segmentového štítu, který dominuje celé budově. V krajních osách druhého patra vidíme balkonky na trojicích volutových konzol, opět se secesními kovanými mřížemi. Hlavní vchod s vjezdem je zaklenut stlačeným obloukem. Štukové zdobení nacházíme až v horní polovině domu, nejvíce na jeho vrcholovém oblém štítu. Pět okenních os je ve třetím a pátém patře zdobeno drobným florálním štukem suprafenester. Variace motivu laurových lístků s občasnými trsy bobulí se opakuje i na štítu, který je tímto zdobením pokryt hustěji než zbytek fasády. Nad střední osou se na štítu objevuje drapérií ovázaný medailon se zlatým monogramem Matěje Blechy. Po stranách štít vrcholí dvěma postavami putti, obklopenými malými jabloněmi s plody. Tím fasáda rezonuje s Kloučkovým kamenným portálem, na němž se také objevují putti i jablka v pletencích listoví. Putti na pravé straně portálu drží v ruce štítek, na němž je lineárně vyryt trojúhelník a nahazovací lžíce coby symbol stavitelství. Štít protilehlého putti ukazuje znak tří štítků symbolizujících malířství. Odkaz na malířství je ještě podtržen „malířskou“ čapkou na andílčí hlavě. Zdobnost portálu zvláštně kontrastuje s absencí štukového dekoru v dolní polovině domu. Kumulace dekoru na portálu a poté na vrchním štítu domu působí poněkud nevyváženým dojmem. Novákova práce na této fasádě navíc poněkud zaniká ve srovnání s jeho mistrovským kouskem na sousedním domě architekta Kamila Hilberta.

Článek Dům stavitele Matěje Blechy, Praha se nejdříve objevil na Umělecká zahrada.

Blecha plány částečně přepracoval s tím, že byla ponechána celková dispozice budovy. Změněna byla ale fasáda, která se musela přizpůsobit nové úpravě okenních otvorů a vchodů. Spolkový dům obsahoval krom hospodářských místností také representativní prostory a obytnou část pro chovanky a zaměstnance spolku. Domácnost byla posledním dílem Josefa Blechy, který téhož roku zemřel ve věku 59 let.

Průčelí je podle dobového tisku „koncipováno v klidných pochopených formách modernisující rennaissance se zřetelem na to, aby tak důležitý a zasloužilý spolek (…) i na venek důstojně byl repraesentován.“ Hlavní sochařskou dominantou fasády jsou rozměrní atlanti nesoucí rizalit ve středu budovy. Jejich autorem byl Josef Pekárek. Řemeslně zvládnutí siláci v elegantním kontrapostu působí velmi zdařile. Zajímavý je pohled do jejich tváří, které jsou opatřeny mondénním knírkem; i účes obou mužů působí moderně a vyvolává tak dojem, že jde nikoli o bájné atlanty, ale o mladíky soudobého světa. Nejvyšší patro budovy je zdobeno postavami putti; na hlavním průčelí nalezneme dva, další dva pak spočívají na boční fasádě. Jde vždy o dvojici chlapce a dívky s motivy vaření: chlapecký putti je opatřen kuchařskou čepicí, pánví a vařečkou, jeho protějšek tvoří dívenka s šátkem na hlavě a husou připravenou ke škubání.

Nad posledním patrem a obdélným polem s nápisem Domácnost se klene trojúhelný štít s datem 1899 a ženským maskaronem. Další dva maskarony s bohatým dekorem rostlin a ovoce najdeme po stranách štítu. Z trojice maskaronů je nejzajímavější mužský, představující boha Dionýsa. Zatím co oba ženské maskarony jsou zcela typové (a téměř identické), Dionýsa přesvědčivě představuje rozchechtaná mužská tvář s polovypadanými zuby a širokým nosem. Kvalitně řemeslně propracované jsou ovocné a květinové festony ve štítu, i několik žardiniér s motivem dětského obličeje, které najdeme pravidelně rozmístěny na hlavní i boční fasádě. Pekárek s Novákem odvedli na této fasádě kvalitní práci a ukázali se jako dobře sehraný pracovní tým. Tím bezesporu pozvedli renomé své čerstvě založené firmy a pravděpodobně si tak otevřeli dveře k dalším prominentním zakázkám.

Článek Spolkový dům Domácnost, Praha se nejdříve objevil na Umělecká zahrada.

Dům úspěšného továrníka Graba byl rozdělen na dvě části, obytnou čtyřpatrovou a kancelářskou dvoupatrovou. Byty měly v průměru 7 pokojů a do domu bylo od počátku zavedeno ústřední topení, teplá a studená voda i elektrický výtah. Jednalo se tedy o luxusní bydlení.

Fasáda domu je velmi bohatě dekorována, Novák tu pracoval podle návrhů C. Kloučka a Matěje Blechy. Dům je členěn na pět svislých okenních os, střední část tvoří půkruhový rizalit. Ze štukového dekoru jsou výrazné figurální skupiny v krajních štítech. Jedná se o dvě ženské postavy na pozadí rostlinného dekoru. Ženy s rozevlátými draperiemi svírají mezi sebou nápisový obdélný štít s monogramy majitelů: E.H.G. Při bližším pohledu na obě postavy vidíme, že se jedná o konkrétní osoby, nejspíše paní Grabovou s dcerou. Dcerka působí velmi mladě, čemuž přisvědčuje i kratší sestřih vlasů. Oděna je do velmi lehkých dívčích šatů. Paní Grabová je naopak vyvedena prozaičtěji v kuchařské zástěře a s vyhrnutými rukávy. Její postoj s rukou v bok působí velmi rázně, čemuž odpovídá i poněkud přísný výraz její tváře. Dolní části vystouplého rizalitu dominuje reliéf s letící postavou viktorie, držící v jedné ruce věnec a v druhé ratolest s laurovými listy. V pozadí se rýsuje rozsáhlý komplex továrny doplněný o dva bujně kouřící komíny. Jde bezesporu o ódu na prosperující továrnickou dráhu pana Graba. Všechny prostory mezi jednotlivými okny jsou také štukově pojednány, většinou jde o kombinaci rostlinných motivů s dětskými / andílčími hlavami či polopostavami. Na architektonicky zajímavě pojaté atice se pak opakuje motiv ženského maskaronu. Pletence vavřínových listů s bobulemi rámují portál domu, označený typicky secesně stylizovaným nápisem Anno Domini 1903, pod nímž vidíme mužský maskaron zpodobňující Merkura, patrona obchodu a podnikání. Tato fasáda je pravděpodobně první pražskou zakázkou tohoto typu, kterou Novák dostal po odchodu kolegy Pekárka ze společného podniku.

Článek Grabův dům, Praha se nejdříve objevil na Umělecká zahrada.

Jsou hned dva důvody,  proč nazývat tento dům jako „Hilbertův“. Postavil ho totiž architekt Kamil Hilbert  pro svého bratra, spisovatele Jaroslava Hilberta. Kamil Hilbert se narodil roku 1869 v Lounech, navštěvoval nejprve Vyšší průmyslovou školu v Plzni, poté studoval ve Vídni u architekta Maxe Fleischera a posléze pokračoval na tamní Akademii výtvarných umění ve speciálce profesora V. Luntze.

Působil v Praze i rodných Lounech a roku 1896 dostal stavitelskou koncesi na královských Vinohradech. V červnu 1899 byl po odchodu Josefa Mockera ustanoven vedoucím stavitelem Svatovítské katedrály v Praze a v této funkci strávil dalších třicet let života. Paralelně vystavěl několik školních budov a rodinných domů v rodných Lounech, kde se také věnoval restaurování a renovaci tamních kostelů. Na rozdíl od Mockera přistupoval ke stavbě velmi citlivě a s respektem k památkové hodnotě architektury. Zasloužil se například o záchranu řady prvků, které byly původně určeny k odstranění a regotizaci. Krom katedrály se restaurátorsky věnoval celé řadě kostelů (Kouřim, Domažlice, Čáslav, Nymburk, Mělník, Plzeň ad.), o památkovou péči se zajímal i vědecky. Mezi jeho nejvýznamnější původní stavby patří kostel sv. Jana Nepomuckého ve Štěchovicích v secesním stylu, jehož plány pocházejí z let 1907 – 08. Stavba sama byla dokončena o čtyři roky později. Roku 1921 byl pověřen úpravou hradu Křivoklát. Krom restaurátorské dráhy byl autorem mnoha secesních a novogotických novostaveb, mezi něž patří i dům na Masarykově nábřeží, navržený pro bratra Jaroslava.

Čtyřpatrový dům o pěti svislých okenních osách, postavený pro Jaroslava Hilberta, patří ke skvostům pražské secese, míšené s historismem, především s vlasdislavskou gotikou a orientálními vlivy. Nemalou měrou se na tom podílí právě štuková výzdoba fasády. Plocha fasády je dělena pomocí dvou arkýřů, umístěných v krajních okenních osách. Arkýře pokrývají plochu tří pater, v posledním patře je okno zapuštěno do hmoty, čímž vzniká lodžiový balkon. Okna v patře nad arkýřem jsou opatřena otevřeným balkonem. Nad těmito okny vrcholí fasáda dvěma půlroutovými štíty se sochami ptáků.

Krom kytek štítům vévodí čtveřice ptáků, zleva doprava sup, orel, krocan a pelikán. Na původních plánech domů jsou ptáci jen letmo naznačeni a nelze je proto blíže určit. Je možné, že mělo jít o nějakou konkrétní symboliku, spjatou s literárním dílem Jaroslava Hilberta. Pozoruhodný je především krocan, typicky americký pták, který by mohl naznačovat, že jednotliví ptáci mají symboliku světadílů. Naopak pelikán je zas tradičně ikonograficky ztotožňován s Kristem. Sup a orel jsou oba dravci; lze uvažovat o jejich symbolice v rámci heraldiky, ale celkově se nezdá, že by tito ptáci měli vyjadřovat nějaké konkrétní, jasně čitelné podobenství. Ke zvířecí symbolice lze přičíst také dekoraci spodních okenních říms prvního patra. Karel Novák tu uplatnil velmi efektně stylizovanou můru a sumce, kteří předvádí lehce mrazivý pohled, podobný vytřeštěné tváří vodníkova maskaronu. Celý dům je oslavou přírodní pohádkovosti, které ovšem nechybí také fantaskní ráz. S mystičností celého pojetí korespondoval i vestibul domu, který byl pojat jako jakási potemnělá svatyně, osvětlena jen duhově barevným vitrážovým oknem. Okno bylo situováno centrálně tak, aby simulovalo oltář.

Srovnání se staršími fotografiemi ukazuje, že se na fasádě původně nacházel vegetabilní ornament s rozeklanými listy, organicky napojený na boční šambrány okna pod středním atikovým štítem, který korespondoval s podobně pojatým motivem rozvětveného stromu na hlavním portálu. Tento půvabný prvek, známý z fotografií, zcela chybí na původních plánech, což svědčí o tom, že Hilbert či Novák neváhali fasádu důmyslně vylepšovat i v průběhu realizace stavby. Bohužel tento působivý ornament byl po druhé světové válce odstraněn a při nedávné rekonstrukci domu neobnoven. Po válce byl taktéž zlikvidován i plastický pás se štukovými liliemi, původně umístěný nad kordonovou římsou. Plochy fasády se zrnitou omítkou byly na některých místech zahlazeny.

Článek Hilbertův dům, Praha se nejdříve objevil na Umělecká zahrada.

Autory hotelu, který byl slavnostně otevřen 21. 4. 1909, byli František Buldra a Jiří Justich. Justich se pravděpodobně pouze autorsky podílel na projektu, zatímco František Buldra byl zároveň majitelem, projektantem i stavitelem hotelu. Stavba v pozdně historizujícím slohu se secesními prvky probíhala v letech 1907 – 09. Novostavba hotelu Palace byla několikrát upravována, poprvé v již v roce 1920, poté v letech 1930, 1933. Zvláště od 20. let se hotel těšil nebývalé oblibě, čehož důkazem jsou jména některých jeho návštěvníků: Emma Destinová, Enrico Caruso, Josephine Baker a další.

Úspěšná dráha hotelu skončila roku 1986, kdy byl uzavřen. V letech 1988 – 89 došlo k zatím poslední, avšak velmi necitlivé rekonstrukci, během níž byly ze stavby zachovány jen obvodové zdi a interiér byl zcela přestavěn.

Stavba hotelu je rohová na půdorysu písmene L se skoseným nárožím. Po přestavbách má tři podzemní podlaží, přízemí, osm pater a dvě patra v mansardové střeše. Nárožní arkýř na konzolách sahá po zvýrazněnou římsu nad třetím patrem. Uliční fasáda do ulice Jindřišské je pětiosá a do ulice Panské dvanáctiosá. Na nároží se vypíná šestiboká věž, zakončená stupňovitou lucernou. Z hlediska štukové dekorace není fasáda hotelu nijak bohatá, zdobena je rustikou, v suprafenestrách a pod parapety secesními florálními štuky ve stylu prosté elegance střídmého geometricko-florálního dekoru, doplněné mozaikami a nápisy Hotel Palace. Bronzoví světlonoši u vchodu jsou dílem Antonína Máry, se kterým se Novák již setkal v Karlínské Sakařově škole. Je možné, že Novák mohl díky pantografu Márovi pomáhat s převodem soch do nadživotního měřítka.

Článek Hotel Palace, Praha se nejdříve objevil na Umělecká zahrada.

Továrník Antonín Kunz, výrobce vodovodů a čerpadel, byl pravděpodobně poněkud podivínskou, avšak nadmíru úspěšnou osobností. Roku 1883 založil v Hranicích továrnu na vodovody a pumpy. Tento podnik se posléze stal největším svého druhu v celém Rakousko-Uhersku. Již roku 1897 si nechal od pražských architektů Jana Kříženeckého a Josefa Pokorného postavit rozsáhlou obytnou správní budovu v nebarokním stylu. Podle dobových pramenů tato stavba ostře kontrastovala se svým okolím. Tato bohatě štukově zdobená stavba je dnes památkově chráněna a byla zařazena mezi slavné vily Olomouckého kraje.

Po přelomu století usiloval Kunz mimo jiné o získání šlechtického titulu, což se pravděpodobně projevilo na výběru podoby jeho letního sídla. Spolu se stavitelem Vladislavem Mikolášem vybudoval romantickou novogotickou vilu, napodobující dispozici středověkého hradu. Původně byla stavba označována za „hájovnu“, postupně ale převládla hradní koncepce stavby, o čemž svědčí i fakt, že areálu měla dominovat nakonec nerealizovaná třicetimetrová věž. Stavba byla dokončena roku 1908, nicméně již dva roky nato továrník Kunz náhle umírá, což způsobilo úpadek celé firmy. Ta se však nakonec díky válečným zakázkám udržela a přetrvala dodnes pod názvem Sigma pumpy Hranice. V roce 2007 byl hrad na doporučení olomouckých pracovníků NPU zapsán do seznamu památek. Příznačné je, že firma Rent Building Plus, vlastník hradu, s tímto krokem památkářů nesouhlasila.

Celá stavba hrádku, nazývaného podle majitele Kunzov, se otvírá mohutnou bránou, do kamenných hradeb s majestátním cimbuřím je zapuštěno několik věží. Novákovi se tu nabízela možnost opravdu širokého využití štukového dekoru a především popuštění fantazie. O štukové dekoraci výstižně píše Tomáš Pospěch: „Bohatá figurální štuková výzdoba hrádku je inspirační směsicí anglického černého románu a pohádek, alegorický program je však výrazně pročeský. Lvi po stranách portálu nesoucí svatováclavskou korunu a štíty s erby Čech a Moravy nebo socha Jana Žižky z Trocnova zcela odpovídají českému image Kunzovy firmy.“ U brány posedávající lvi s erby opravdu přitahují pozornost, stejně jako celá brána, opatřena krom maskaronů a erbů také secesně stylizovaný nápis Kunzov. Po levé straně brány je pak osazena velká socha rytíře ve zbroji, což byl zřejmě pro Kunze klíčový motiv, neboť hned na druhé straně brány se v horní části nachází další dva rytíři, tentokráte v neogotických hrotitých nikách, a také reliéf jezdce na koni s bojovým dřevcem. (Nepříliš dobře dochovaná socha rytíře ve zbroji se dnes nachází v pozůstalosti K. Nováka v zahradě firmy Unista Haluza pod Vyšehradem.)

Na vnitřních fasádách areálu nacházíme štukové reliéfy s pohádkovými motivy draků a dokonce i čarodějnici na koštěti. Protože hrad je vlastněn soukromou firmou a není veřejně přístupný, je možno posuzovat kvalitu Novákova díla pouze z fotografií, což předem vylučuje detailní zkoumání. Zdá se však, že se Novák této zakázce poctivě věnoval a dokázal přesvědčivě naplnit požadavky zadavatele. Specifiku této stavby trefně shrnuje Václav Burian z NPU: „Podle památkářů je stavba ojedinělým příkladem obytného sídla jakožto stylizace kapitalisty do role a životního stylu středověkého aristokrata.

Článek Letní hrádek Antonína Kunze, Hranice na Moravě se nejdříve objevil na Umělecká zahrada.

Roku 1870 byla v Brně založena pěvecká jednota Vesna, která byla již dva roky nato proměněna na ženský vzdělávací spolek. K velkému úspěchu spolku patřilo založení první pokračovací dívčí školy na Moravě roku 1886. Velkou postavou v moravském ženském hnutí byla Eliška Machová, která se také nejvíce zasloužila o založení Vesniny školy a hrála roli i v jejím financování. Patrně i její zásluhou, spolu s úsilím ředitele Vesniných ústavů F. Mareše, mohl být roku 1899 vypracován projekt na budovu nového dívčího lycea, celkově čtvrté budovy komplexu Vesna.

Stavba byla dokončena roku 1900 architektem Antonínem Pfeifferem a stavitelem Antonínem Tebichem. O kvalitách tohoto počinu svědčí pochvalný článek Dušana Jurkoviče ve Zlaté Praze ze stejného roku. Autor v ní píše: „Vedle dobře cítěného římsování jemná výzdoba sochařská dochází plné platnosti a tvoří ladný celek. Z klidné, hladké plochy středního pilíře vystupuje nízký relief genia, zvedajícího pochodeň a otevřenou knihu. Vzlet, rozmach, případné roucho, krásná hlava, skvostně stylisovaná křídla mocně účinkují. Figura na klidně hladké ploše, prosta všech možných obrub, ozdob a přítěžků, působí monumentálně. Autorem jejím je sochař p. Josef Pekárek z Prahy.Autorem ornamentální ozdoby je sochař p. Karel Novák z Prahy, rodák moravský, jenž o vkus façady má přední zásluhu.“ Tak jako u již výše zmíněného Peterkova domu, základem úspěchu díla bylo přidělení hlavní figurální výzdoby Pekárkovi, zatímco Novák se věnoval celkovému rozvržení štukové dekorace a jeho provedení. Fasáda Vesny působí vskutku velice ladným, elegantním dojmem.

Článek Lyceum spolku Vesna, Brno – Veveří se nejdříve objevil na Umělecká zahrada.

Autorem bytového domu na pražském Smíchově byl arch. Alois Zázvorka, jehož většina realizací pochází právě z této městské čtvrti. Novákovi byla svěřena dekorace fasády, kombinující secesní prvky s celkovým nebarokním vyzněním.

Přízemí domu je charakterizováno přísnou pásovou bosáží, provedenou v omítce. Portál je zdobený jen mírně pomocí dvou závitnic, odvolávajících se na barokní tvarosloví. Dvě střední z celkových čtyř svislých okenních os domu jsou mezi prvním a druhým patrem akcentovány balkonem na čtyřech konsolách. Na konsolách nalezneme čtyři typizované maskarony ve formě dětských či dívčích tváří, vzájemně odlišených jen pomocí detailů. Postranní okenní osy jsou zdobeny rostlinnými pásy, jakoby spadávajícími z třetího až do prvního patra. Jedná se o zajímavý typ rostliny, připomínající svými šišticemi chmel.

Mezi druhým a třetím patrem je v přesném středu fasády umístěn dosti drobný a proto nelehce čitelný reliéf. Při pohledu z dálky vyvolává dojem, že jde o Pannu Marii skloněnou nad děťátkem Ježíška. Při pohledu zblízka ale vyvstává skutečnost, že Panna Marie není něžně skloněna nad nemluvnětem, ale spíná ruce v plačtivé modlitbě, skláněje se nad mrtvou tváří Ježíše, zavinuté do pohřebního roucha. Jde o ikonograficky zajímavé pojetí motivu kladení do hrobu či variaci na téma Mater Dolorosa. Novák tu naprosto minimálními prostředky dosáhl maximální sdělnosti. Reliéf je rámován opět květinovým motivem s šišticemi, nad horním okrajem reliéfu jsou dokonce stvoly rostlin symbolicky opatřeny rozměrnými trny.

Nad okny třetího patra nalezneme čtyři zajímavé ornamenty utvořené z propletených stvolů rostlin. Atika nad čtvrtým patrem je nesena odstupňovanými konsolami, kolem nichž se vinou opět splývavé pásy chmelu podobných šištic v listoví. Celkově fasáda působí poměrně (nicméně příjemně) stroze, což je dáno rozmístěním dekoru a jeho úsporností. Z hlediska sochařské práce je krom půvabně stylizovaného rostlinstva působivý zejména náboženský reliéf, jehož malé rozměry zajímavě kontrastují s velikostí prázdné plochy kolem něj a s rozměrově výraznějšími typizovanými maskarony na konsolách balkonu.

Článek Nájemní dům Petřínská 3, Praha se nejdříve objevil na Umělecká zahrada.

Působivá budova občanské záložny ve Vršovicích představuje labutí píseň té části Novákovy tvorby, jejíž hlavní složku tvořila dekorace fasád v secesním stylu. Soutež na stavbu nové budovy Záložny byla vypsána již v roce 1910, avšak její výsledky nebyly uspokojivé. Výbor se proto rozhodl svěřit vypracování definitivních plánů Antonínu Balšánkovi, který se musel vypořádat s náročnostmi ostře se svažujícího terénu.

Vnitřní dominantou stavby se stala rozsáhlá dvorana s konstrukcí z armovaného betonu, umožňující horní osvětlení. První patro náleželo provozním prostorám záložny, v druhém až čtvrtém patře nacházely se byty. Přední část přízemního průčelí je obložena bílou žulou, ve vestibulu a dvoraně se nachází leštěný mramor. Z uměleckých děl dominují průčelí dvě kamenné sochy umístěné na štítu, jejichž autorem je Ladislav Šaloun. Svorník nad vchodem a figurální náplně ve vestibulu jsou dílem J. V. Pekárka. Na pestré dekoraci interiéru se podíleli také sochaři Fr. Úprka a Ant. Štrunc a malíř Jak. Obrovský. Modely sokolů před vchodem pocházejí od sochaře A. Hlavy.

Veškerou práci štukatérskou a ornamentální na fasádě prováděl Novák, stejně tak jako práci štukatérskou taženou ve dvoraně. Dominantu fasády tvoří dvojice figur posazená po stranách balkonku, jímž vrcholí střední rizalit. Dva mladíci, polozahalení draperií, mají přes záda přehozeny silné festony, které spadají od balkonu dolů téměř po celé délce rizalitu, čímž příjemně akcentují vertikálu vrcholící úzkým hlavním štítem. Štít sám je zajímavě dělen svislými štukovými pásy; jejich meziprostory jsou osázeny opět svislými řadami menších štukových oválků. Novákovým dílem jsou také dva figurální reliéfy s postavami klečících žen s nápisy 1911 a 1912 a čtyři maskarony, připomínající masky řecké tragedie; tyto jsou již modelovány ve stylu pozdní geometrizující secese.

Novákova role při vzniku pomníků byla pravděpodobně spojena s pantografem. O Novákově autorském podílu na tom kterém pomníku lze jen spekulovat.umístěného téměř jako svatozář.

Článek Občanská záložna ve Vršovicích, Praha se nejdříve objevil na Umělecká zahrada.

První dekáda samostatné Novákovy tvorby se uzavírá jeho snad nejznámější a nejoceňovanější zakázkou, výzdobou pražského Obecního domu. I vzhledem k pozdější Novákově tvorbě lze jeho díla pro Obecní dům vnímat jako pomyslný vrchol sochařovy kariéry.

Novostavba Obecního domu byla společným dílem arch. Antonína Balšánka, profesora české vysoké školy technické, a arch. Osvalda Polívky, c.k. stav. rady v Praze. V dobovém tisku, který se tématu Obecního domu pochopitelně se zájmem a opakovaně věnoval, najdeme mj. i kompletní seznam všech dekorativních prací, které na domě proběhly. Karel Novák je veden jako autor vnější kamenické práce na hlavním průčelí, krom toho se ale podílel i na kamenické práci vnitřní; byl mu svěřen sál Sladkovského, sál Palackého, sál Julia Grégra, Smetanův sál, jídelny v 1. patře, dámské salony a cukrárna, bar a lidová restaurace. Dále najdeme Novákovo jméno ve výčtu sochařů, kteří se podíleli na sochařské výzdobě průčelí. Novákovým souputníkem zde byl i bývalý spoluvlastník jeho firmy a nynější profesor Josef Pekárek, dále Ladislav Šaloun, František Rous, Čeněk Vosmík, Antonín Mára, Franta Úprka, Josef Mařatka a Augustin Zoula.

Novák se na výzdobě interiéru podílel poměrně velkou měrou. Nejznámější jeho počiny najdeme ve Smetanově síni.

Byla to právě exteriérová výzdoba fasád Obecního domu, tedy maskaronové klenáky nad okny hlavního průčelí a postavy Světlonošů, která Nováka nejvíce proslavila a s níž je dodnes nejčastěji spojován. Každý ze série maskaronů představuje určitou alegorii, přičemž přesné názvy jednotlivých hlav nejsou známy. Můžeme se proto jen dohadovat, co který symbolizuje. Například maskaron, na kterém nad v bolesti sevřeným obličejem trůní sova s roztaženými křídly, bývá označován za alegorii filozofie, zatímco klenák s tváří zastřenou leteckou kuklou a brýlemi, doplněný ještě o pár křídel, má oslavovat letectví. Vedeni řečí symbolů můžeme předpokládat, že hlava s bujnou kšticí, za níž jsou dekorativně naskládány trubky a tamburínky, odkazuje k hudbě; stejně čitelná je i hlava staršího muže s tradičními atributy Merkura, tedy obchodu. Některé symboly jsou však dosti mnohoznačné. Tvář staršího muže je doplněna svitky papíru s pečetěmi, což můžeme vnímat jako oslavu písemnictví, či dokonce právnictví či politiky (pečeti). Ženská tvář s ornamentálními stuhami a festony je doplněna jakýmisi rohy hojnosti s ovocem, oslavována je tu tedy hojnost plodin země, možná i specificky chvála ovocnářství. Další mužská tvář, zřejmě alegorie průmyslu a techniky, vystupuje na pozadí ozubeného kola, umístěného téměř jako svatozář.

Alegorie malířství je představována postarším mužem s dlouhými vlasy, po stranách jehož obličeje vidíme rozměrné dekorativní voluty. Teprve za těmito volutami jsou zastrčené štětce, jakoby tam schované. Identifikovat tento maskaron bez možnosti vidět jej zblízka muselo být pro běžného diváka velmi těžké; vodítkem ale mohlo být umístění maskaronu na nároží, které je v horní části osázeno figurálními sochami alegorií krásných umění. Z druhé strany nároží se nachází dívčí maskaron, který ale není doplněn žádným konkrétním vodítkem, jen záplavou květů, připomínajících vlčí máky. Všechny dosud popsané maskarony se nacházejí v jedné linii nad okny průčelí. Další maskaron, představující patronku umění bohyni Athénu, najdeme ještě nahoře pod atikovou římsou. Všechny maskarony jsou velmi působivě sochařsky zvládnuty a upoutají především nevšedními výrazy ve tvářích. Propracovaná obličejová mimika ve spojení s nápaditými atributy a jejich aranžováním působí svěže a právem poutá zaslouženou pozornost.

Hovoříme-li tu o práci na Obecním domě jako znaku přináležitosti k dobové špičce, ponecháváme stranou celou agendu týkající se kritiky Obecního domu, která byla velmi silná již v době jeho vzniku. Fakt, že Obecní dům byl v době svého dokončení vlastně již stylově passé, je obecně známý. Přesto se na něm podíleli umělci, které právem považujeme za vrcholné representanty své doby. Novákovo místo v jejich středu má proto dostatečně silnou výpovědní hodnotu. Ostatně Novákova tvorba plně spadá do proudu secesních umělců – dekoratérů a zůstává pozdějším stylovým vývojem sochařství v podstatě nedotčena. Proto spatřujeme její vrchol právě v realizacích pro Obecní dům, jakkoli jej samotný můžeme považovat za retrográdní.

Z Novákovy ruky pochází také další štukový dekor fasády: kolorované a zlacené městské znaky, plastické rostlinné a ornamentální motivy, vázy apod. Je pravděpodobné, že je také autorem postav sedících mladíků nad okny bočních fasád, kteří svou obličejovou typikou i způsobem zpracování navazují na styl maskaronů.

Vyvrcholením Novákova podílu na výzdobě Obecního domu se staly sochy Světlonošů nad hlavním vchodem, nesoucí velké elektrické lampy. Celofigurální plně prostorová plastika je v korpusu sochařova díla ojedinělá, proto lze světlonoše považovat za skutečně výjimečné dílo nejen v rámci dekorace Obecního domu. Sochy světlonošů jsou komponovány zrcadlově, natočeny směrem k sobě (resp. k hlavnímu vchodu). Jsou téměř totožné, poněkud je ale pozměněn způsob sezení obou figur; levá postava sedí s rozkročenýma nohama, zatímco pravá má nohy blíže k sobě překřížené v kotnících. Obě postavy působí sugestivní kombinací uvolnění a síly. Ztepilé mužské figury třímající nad hlavou krystalickou konstrukci lampy jsou usazeny na sloupech, jejichž hlavice tvoří bukraniony; pomyslné voluty jsou nahrazeny býčími rohy. Antická symbolika pokračuje motivem Herkulovy lví kůže, kterou mají muži ovázánu kolem pasu; způsobem uvázání se obě sochy drobně liší. Na klíně každého muže stojí malý chlapec, zdvíhající rukou planoucí pochodeň. Tvář mladíků je velmi jemná, klidná a důstojná. Vanoucí vlasy i draperie koresponduje s motivem ohně pochodně. Festony, visící ozdobně podél býčích hlavic, představují stylizované plody (podobné šípkům), ostře řezané, jakoby v souznění s ostrými hranami světelných krystalů.

Ačkoli se exteriér Obecního domu pyšní celou řadou kvalitních soch, umístění světlonošů na nejexponovanějším místě ukazuje, o jak prominentní zakázku se jednalo. Skutečnost, že byl Novákovi takto důležitý úkol svěřen, dokazuje nejlépe, že byl svými současníky právem řazen k dobové špičce.

Článek Obecní dům, Praha se nejdříve objevil na Umělecká zahrada.

Ztvárnění domu, označovaného v příslušné literatuře jako Peterkův, bylo vůbec první zakázkou, kterou Jan Kotěra uskutečnil v Praze, a zároveň i jednou z prvních zakázek Novákovy a Pekárkovy tehdy ještě společné firmy. Toto dílo provází navzdory jeho historickému významu v odborné literatuře stále nejasnosti. A to počínaje totožností jeho stavebníka, protože tento dům bývá běžně spojován se jménem Lva Peterky, ostatně osobnosti málo známé, zatímco to byla jeho choť Františka, dědička původního domu čp. II.-777 na Václavském náměstí, která roku 1898 musela rozhodnout o demolici domu a jeho nahrazení novostavbou.

Novostavba měla kombinovat obchodní prostory v přízemí s byty v dalších patrech. Hrubá stavba vznikla ještě podle projektu stavitele Viléma Thierhiera, avšak jeho konvenční návrh fasády stavební odbor města zamítl, vzhledem k prominentnímu umístění objektu. O navržení konečné podoby stavby byl požádán Jan Kotěra, nově působící jako profesor architektury na pražské Uměleckoprůmyslové škole. Jeho návrh fasády byl schválen 8. srpna 1899. Kotěra kromě fasády a jejích součástí, jako byla kovová vrata hlavního vchodu, navrhl také přinejmenším část vybavení interiérů budovy a zřejmě zodpovídal i za její celkovou uměleckou výzdobu. Stavba byla kolaudována 2. května 1900. Téhož roku založil Peterka Lidovou banku pro drobný vklad a úvěr, které byly vyhrazeny prostory přízemí, jak o tom vypovídá i fotografie z roku 1901.

Fasáda domu je zřetelně dělena na dvě podlaží s prostory banky a na tři obytná patra. Odlišení pater obchodních prostor je provedeno obkladem v pískovci, zatímco obytné části fasády jsou opatřeny štukovou výzdobou. Přechod mezi těmito dvěma částmi fasády tvoří rozměrný štukový florální ornament, obklopující nápisové štítky s názvem banky. Právě v prvním patře nad tímto výrazným dekorem se nacházel salon Peterkových. Visuální vyvrcholení fasády spočívá v podobně vymezeném sektoru střední osy nejvyššího patra, obsahujícím reliéfní plastiky muže a ženy provedené v umělém kameni. Odlišení těchto sekcí s figurální výzdobou a ornamentem od jinak zjednodušené plošné podoby fasády bylo jedním z mnohých přínosů této Kotěrovy realizace v Praze.

Vezmeme-li v úvahu dobově převažující zvyklosti, kdy akademický architekt byl zodpovědný i za uměleckou výzdobu stavby, je zřejmé, že Jan Kotěra se do značné míry podílel i na podobě umělecké výzdoby Peterkova domu. Na druhé straně jako autoři sochařské výzdoby bývají uváděni Karel Novák a Josef Pekárek.

Jan Kotěra prošel v letech 1894-1897 studiem architektury ve Vídni u průkopníka secese a moderny Otto Wagnera. V Praze se tehdy prosazoval spíše neobarokní styl, ražený Fridrichem Ohmannem jako Kotěrovým předchůdcem v roli učitele architektury na pražské Uměleckoprůmyslové škole. Nicméně zájem o vídeňskou secesi tu rostl (příkladem toho je Spolek výtvarných umělců Mánes, jehož členové byli z Kotěrova příchodu do Prahy nadšeni. Kotěra během 2. poloviny 90. let 19. století navrhl stavby v Plzni i Červeném Hrádku a účastnil se soutěží na budovy Živnostenské banky v Praze i radnice v Kladně. Teprve v roce 1898 se mu naskytla výjimečná příležitost s Ohmannovým odchodem z Prahy do Vídně. Uvolněné místo vedoucího architektonické speciálky na UPŠ získal Jan Kotěra ve věku pouhých 27 let. Přechodem z Vídně do Prahy se ocitl v prostředí ovládaném architekty vyznávajícími převážně historizující slohy. V Praze se zpočátku k moderní architektuře klonil pouze časopis SVU Mánes Volné směry a Kotěru podporoval jeho kolega učitel na UPŠ umělecký historik a kritik K. B. Mádl.

Své první zakázky v Praze se Jan Kotěra snažil využít a na Peterkově domě ozřejmil principy, které vyznával a záhy nato i formuloval v textu O novém umění. Šlo mimo jiné o revizi historizujícího členění fasády i článkování jejích prvků, a především o skoncování s přebujelým historizujícím dekorem. Na Peterkově domě architekt zdůraznil plošnost fasády, a v kontrastu s tím vyhradil místa pro ornamentální i figurální výzdobu. Je to znát již u skic fasády. Její definitivní návrh zachycuje, kde se má tato dekorace nacházet a také její podoba je tu už zřetelně vyjádřena.

Výzdoba stavby byla v detailech její realizace ponechána umělcům, což je důležité vzhledem k dobově rostoucímu uznání významu realizace uměleckého díla. Pokud jde o konkrétní zásluhy obou výše zmíněných sochařů, je vzhledem k jejich další dráze pravděpodobné, že na plastikách fasády Peterkova domu se podílel více Pekárek a na veškerém štukovém dekoru naopak zase Novák. Novákova firma se i později podílela na významných Kotěrových realizacích.

Přízemí Peterkova domu, určené Lidové bance, je vyznačeno pískovcovým obkladem. Nad domovním vchodem je tu osazena bronzová plastika Madony s Ježíškem na pozadí v pískovci provedeného dvojhlavého orla s rozevřenými křídly, což představuje variaci na původní domovní znamení „U černého orla“. Autorem konceptu tohoto prvku výzdoby byl Jan Kotěra, který se pro další součásti výzdoby tohoto domu výslovné autorizace zřekl.

Od sféry pískovcového obkladu výše se na fasádě uplatňuje štukový ornament, tvořený nejprve v jejích bočních sektorech pletencem růžových stonků a květů. Sochařská dekorace fasády vrcholí v její střední ose postavami muže a ženy. Na Kotěrově definitivním návrhu fasády vidíme, že postava muže má obě ruce založeny v bok. Realizovaná socha má ale levou ruku opřenu o kladivo. U ženského protějšku je na základě srovnání s dobovými fotografiemi patrná chybějící ornamentální stuha pod prsy postavy, která dříve významně přesahovala do levé okenní osy, a kterou najdeme i na původním Kotěrově nákresu.

Také ikonografie figurální dominanty výzdoby fasády Peterkova domu je zajímavá. Muž se opírá o dlouhé kladivo a hledí k ženě. Ta drží v pravé ruce věnec a vztahuje ji k pásu stylizovaných růží. Takto však dvojice se svými atributy sotva mohla odkazovat na Lidovou banku v přízemí budovy, protože pak by musela mít ustálenou podobu skutečně protějškových alegorií, na které při sledování výzdoby vlastních prostor banky ještě později narazíme. Dvojici na průčelí budovy naopak charakterizuje, že žena je tu zpodobena jako ideální bytost, zatímco muž dostal velmi realistickou podobu člověka spočinuvšího po práci, a to i svým oděním (pracovní halena).

Pro setkání reálné postavy s múzou se ve výzdobě Peterkova domu nabízí srovnání se slavným triptychem Jaro od Jana Preislera, objednaném záhy po dokončení stavby právě do bytu Peterkových. Tento obraz byl vlastně prvním malovaným triptychem Preislera a stal se jedním z manifestů nastupující umělecké generace. Podobnost výzdoby fasády s koncepcí hlavní malby v interiéru domu spočívá v odlišné povaze figurálních protějšků. U Preislera i v Kotěrově fasádě se realisticky chápaný jinoch setkává s múzou spíše nežli se skutečnou ženou, a ztělesnění drsné hmotné skutečnosti je konfrontováno s ideální postavou odkazující k obecnému blahu, kráse a vyšší skutečnosti. Tento protiklad je ovšem uplatněn v různém uměleckém smyslu i působení obou děl, z nichž Preislerovo Jaro bylo už vícekrát důkladně interpretováno. Setkání obou postav u Preislera odkazuje k nitru lidské bytosti, ke střetu touhy s nemožností jejího ukojení, k ženskému alter egu hrdiny výjevu a podobně. Naopak na Kotěrově fasádě působí figurální dvojice jako obecněji srozumitelná teze harmonie vezdejší práce s vyššími silami, které ji patronují, nebo i jako konvenční symbol rodinného sídla.

U Peterkova domu můžeme podle dobových zvyklostí předpokládat, že právo volby i zodpovědnost za uměleckou výzdobu spočívala na architektovi. Zároveň v daném případě došlo, i díky náklonnosti stavebníka k současné umělecké tvorbě, k její realizaci v Praze tehdy ještě výjimečné. Janu Kotěrovi asi patří zásluha i za zprostředkování zakázky Janu Preislerovi na triptych Jaro, které se stalo základním dílem tohoto malíře. Kromě toho ale také už při fasádě Peterkova domu Kotěra využil individuálně modelovanou sochařskou výzdobu, a navíc do této složky výtvarné práce uvedl barevnost (a to nyní už nejen v interiéru, nýbrž i na fasádě). Novák s Pekárkem šli nad standard reprezentovaný jejich učitelem Kloučkem právě schopností vybavit exteriér stavby barevnou nebo polychromovanou štukovou dekorací.

V konečném důsledku se vrcholná kvalita této architektury pojí s kvalitou její umělecké výzdoby. To zůstalo i později charakteristickou ambicí Kotěrovy tvorby v případech, kdy dostával od stavebníků volnější ruku. Peterkův dům svou realizací představuje začátek té linie tvorby Jana Kotěry, která by se ve svém celkovém působení bez zásadního podílu výtvarných umělců neobešla.

Velmi kvalitní je také štuková dekorace reprezentačních prostor interiéru Peterkova domu. Vestibul a chodby přízemí jsou zdobeny pásem slunečnic se stužkami a dívčími maskarony orámovanými stuhami. V chodbách dalších pater pak nacházíme variace na stylizované květiny, stromy apod. Na průčelí podesty v interiéru přízemí vyhrazeném bance se kromě dekorativních prvků nachází dva figurální reliéfy: mladík s atributy Merkura a dívka objímající snop trávy. Symbolika zde odkazuje k Obchodu a Hojnosti (či Úrodě). Tuto dvojici reliéfů mohli (vzhledem k jejich typové blízkosti s tím, co produkoval jejich učitel Klouček) snadno provést Novák s Pekárkem. Štukovou výzdobu výtvarně náročnější a zároveň ikonograficky méně jednoznačnou najdeme v někdejším salonu Peterkových. Do rohů této velké místnosti jsou vsazeny čtyři reliéfy zpodobující životní období člověka či muže Na prvním z reliéfů vidíme mladíka vedle staršího muže, snad jeho otce. Druhý reliéf znázorňuje léta učednická, kdy mladý muž obdivně vzhlíží ke stavbám znázorněným v pozadí. Třetí z reliéfů se týká realizace životního díla hrdiny: vidíme tu čtyři mladíky v plné síle při práci na stavbě. Čtvrtý reliéf představuje závěr života. Protagonista výjevu je zde u konce svých sil a anděl smrti jej odvádí stranou. Autorem těchto reliéfů byl Stanislav Sucharda. Svědčí o tom především fakt, že několik výjevů později přepracoval do drobných plaket a opatřil samostatnými názvy. Kvůli výjimečnosti takového cyklu je pravděpodobné, že za jeho základním konceptem stojí Jan Kotěra. Lze také předpokládat, že právě Sucharda mohl Kotěrovi doporučit Nováka a Pekárka jako šikovné začínající sochaře. Suchardův podíl je konečně možné si představit tak, že tento sochař pro Kotěru načrtl podobu jednotlivých reliéfů, a ten pak jejich provedením pověřil duo Novák-Pekárek.

Článek Peterkův dům, Praha se nejdříve objevil na Umělecká zahrada.

Josef Sakař (1856 – 1936) byl architektem působícím především na území pražského Karlína. Také zastával funkci stavebného rady a člena české akademie věd a umění. V mládí se při delších pobytech v Římě a Florencii zabýval studiem antiky a renesance. Jako památkově zaměřený architekt se věnoval přestavbám a úpravám, například přestavěl palác Krížovníků, Zemskou banku aj. Zasazoval se o historickou věrnost a i o uchování dobového ducha historických staveb i v nově přidaných dekorativních detailech. Jeho posledním dílem je filosofická fakulta University Karlovy.

Sakařova škola byla postavena v letech 1904 – 06 v neorenesančním stylu. Po stranách dvoupatrová, ve střední části pak třípatrová stavba s téměř palácovou dispozicí je bohatě zdobena plasticky i malířsky. Stavba byla provedena podle plánů Josefa Sakaře nákladem politické a školní obce Karlínské. Práce vedl Matěj Blecha. Celkem tato nová škola čítala 21 učeben, v nichž působila obecná i měšťanská škola, dívčí i chlapecké třídy, dokonce i mateřská škola a nacházela se tu také tělocvična, doplněná venkovními dvorky a hřišti. Majestátná škola se tak stala přirozenou dominantou tehdejšího Riegrova (dnešního Lyčkova) náměstí.

Doloženým Novákovým dílem je především jezdecká socha sv. Václava v samém hlavním štítu. Dynamicky pojatá a hluboce plastická postava světce se vyklání ze sedla koně a shlíží na prostranství náměstí. Kůň je v nákroku, jezdec se opírá do třmenů a jeho dlouhý plášť vane jakoby ve větru po celé délce od ramen světce až ke kopytům oře; celá skupina působí tedy velmi živě. Novákovi se podařilo spojit důstojnost českého zemského patrona s vřelostí, se kterou se z výšin svého umístění sklání dolů ke svému lidu. Jakousi aureolu výjevu tvoří kruhový secesně stylizovaný nápis „Svatý Václave, nedej zahynouti nám ni budoucím“. Součást sochy tvořily také pozlacené kovové prvky: železný kříž a mosazná svatozář. Pod štítem se nachází rozměrný štukový reliéf, zobrazující alegorii poznání pomocí motivu okřídlených přesýpacích hodin, lemovaných větví jabloně. Je možné, že se Novák mohl podílet i na další štukové výzdobě fasády školy. Protože rozpětí věku a úrovně vzdělání frekventantů ústavu bylo značné, objevují se tu ikonograficky poměrně originální motivy, kombinující pohádkovou imaginaci s ideovou didaktičností. Najdeme tu žabku královnu v rákosí, zajíce se snopem, globus s laurovými lístky, lučního koníka v družném hovoru s mravencem, Jana Amose Komenského s dvěma andílky a rostlinným dekorem, dále listovím rámovanou knihu, osazenou po stranách sovami, sedící kočku či kompozici sestavenou z tenisových raket.

Autory soch nad portály a reliéfu J.A. Komenského jsou sochaři Štrunc a Mára, ostatní plastiky zhotovili štukatéři Kuneš a Rákosník. Fasáda je také hojně pokryta sgrafity o rozměrech 7 x 7 m, znázorňujícími historické události odehrávající se na území Karlína: Smíření Jana Žižky s Pražany na Špitálském poli roku1424, korunovace krále Ferdinanda na Invalidovně roku 1863. Dále meziokenní výjevy ze školního života pokračují v linii didaktického pojetí výzdoby, přizpůsobené dětskému vnímání: škola druhá matka sladká, každý počátek je těžký, zdravé tělo zdravý duch, vlast poznej a miluj, vědění poklad největší, co poznáš – k dobrému užij. Všechny výjevy jsou rámovány sgrafitovým rostlinným ornamentem a nápisy, podobně je tomu i na bočních stěnách hlavního průčelí. Ve štítech bočních křídel nalezneme oválné medailony (pravděpodobně Cyril a Metoděj).

Článek Sakařova škola, Praha se nejdříve objevil na Umělecká zahrada.