(1880 – 1953)

Pražský rodák Babka studoval na zdejší uměleckoprůmyslové škole v letech 1901 – 1907 ve speciálce St. Suchardy, který jako profesor na školu nastupoval krátce před Novákovým absolutoriem.

Již za studia byl Babka u Nováka zaměstnán, krom toho pracoval i u dalších firem Poslední spolupráce s Novákem proběhla v roce 1911, od roku 1912 byl Babka činný v Moskvě. Jako člen české družiny realizoval za první světové války ve spolupráci s arch. V. Kvasničkou mnoho pomníků. Po válce se navrátil do Prahy a od roku 1922 pracoval jako konzervátor Památníku osvobození, přičemž dále vytvářel četné pomníky, plakety a portréty účastníků zahraničního odboje.

Jako zaměstnanec Novákovy firmy se již v roce 1902, tedy pouhý rok po započetí studia, podílel na výzdobě interiéru Pražské úvěrní banky (nanášené stropy). Výstava obchodní a živnostenské komory (1908) představovala pro Nováka velkou zakázku, na níž krom jiných participoval také Babka, a to především prováděním reliéfů podle Hergesela a spoluprací proslavené restauraci U slona.

Objednávka výzdoby interiéru nádraží Františka Josefa (do  1909) zaměstnala celou řadu Novákových pomocníků, mezi nimi také Babku, který byl pověřen jednak zhotovením četných modelů v ateliéru, jednak větším úkolem provést figury u schodiště dle Šalounova návrhu. Spolu s dalšími se účastnil taktéž vnitřní výzdoby refektáře v klášteře augustiniánů v Brně (1910), kde se Novák zabýval především bohatým stropem a několika bustami; jeho chasa pak mohla být k ruce J. V. Pekárkovi, který tamtéž navrhl rozměrný reliéf s Apoteózou sv. Augustina.

Poslední Babkova spolupráce s Novákem proběhla do roku 1911, jednalo se o práce na Obecním domě. Babka přispěl prací na fasádě, zejména se podílel na provedení maskaronů nad okny.

(1883 – 1956)

Úspěšný sochař začínal jako asistent nejen u Nováka, ale pomáhal s realizacemi i Novákovu někdejšímu společníku J. V. Pekárkovi. Mezi lety 1911 a 1931 důkladně procestoval Německo a Itálii.

Byl dvakrát vyznamenán Turovou cenou, osudově jej ale ovlivnila účast v soutěži na pomník Jana Žižky pro pražská Památník národního osvobození roku 1928. Spolu s K. Dvořákem získal sice druhou cenu, pomník ale nakonec mimo soutěž realizoval B. Kafka. Znechucen politikařením v této soutěži odešel demonstrativně z Prahy a uchýlil se do Častolovic, kde setrval až do konce života.

V prvé části své tvorby vyl silně pod doznívajícím Rodinovým vlive, poté na něj zapůsobil Bourdelle a Maillol. Spolu s J. Štursou a O. Španielem dále tvořil ve stylu dobového návratu k neoklasicismu, částečně byl také ovlivněn kubismem. Tvořil série volných alegorických plastik, opakovaně se vracel k motivu tance, od 20. let se pak soustředil na sociální tématiku. Snaha po společenském uplatnění tvorby, kterou ukončila zmanipulovaná soutěž na Žižkův pomník, vedla k sérii sportovních plastik ve stylu sociálního civilismu. Po odjezdu z Prahy se uchýlil k tématům zaměřeným na filosofickou a duchovní introspekci, inspiraci čerpal mimo jiné i z indických duchovních nauk.

Z dob působení u Karla Nováka je Benešovo jméno spojeno s účastí na dekoraci slavobrána pro císařskou návštěvu Prahy roku 1907. Beneš měl spolupracovat především na velkém znaku Prahy. Podílel se výzdobě významných pražských secesních staveb ,budova spolku Hlahol, reliéfy Hlavkův most. budova Wilsonava nádraží,

Krom toho se podílel na dosud nedatované zakázce opravy dekorace kostela Nejsvatějšího Salvátora v Praze. V soupisu díla je jméno Beneš zmíněno také v souvislosti s dílenskou produkcí drobné

(1874 – 1948)

Vyučený štukatér, pozdější medailér a sochař docházel v letech 1891 – 1893 na kurzy modelování pořádané pražskou uměleckoprůmyslovou školou. Později založil vlastní sochařsko – štukatérský podnik v Olomouci.

Podnik byl úspěšný a rozšiřoval svou činnost na výzdobě mnoha soukromých i veřejných objektů, zejména na Moravě. V té době spolupracoval Josef Hladík s Karlem Novákem. V roce 1902 se spolupodílel na interiérové výzdobě Pražské úvěrní banky, na které spolupracovali s Márou, Liškou, Tolarem, Babkou, Válou, Jirasem a jejímž architektem a stavitelem byl Matěj Blecha.

Další spolupráce s Novákem a s Pekárkem probíhala na bohaté vnitřní výzdobě refektáře augustiniánů v Brně, architekta Němce. Dalšími spolupracovníky na této zakázce byli Mára, Tolar, Waigant, Babka a Zelený.

V chrámu sv. Václava v Olomouci vytvořil velký náhrobní reliéf v umělém kameni, portrétní figuru biskupa Bauera. Věnoval se pomníkům a medailérství. Vytvořil pamětní medaile s portréty olomouckých biskupů Bauera, Kohna, Stojana, Prečana a také amerického biskupa Kubelky z Milwaukee u Chicaga.

Mezi nejvíce ceněné zakázky patřila rozsáhlá rekonstrukce Arcibiskupského paláce, včetně spolupráce s Karlem Novákem na soše sv. Václava v životní velikosti umístěné nad vstupem do budovy.

(1877 – 1946)

Syn pražského dřevorytce Václava Máry patří taktéž mezi Novákovy spolužáky. Absolvoval roku 1899 speciální oddělení Uměleckoprůmyslové školy v Praze pod vedením profesorů Kloučka, později Suchardy a Jeneweina.

Na rozdíl od Nováka a Pekárka podnikl mnoho zahraničních cest, například do Francie, Belgie, Itálie, Německa, Anglie a do severských zemí. V roce 1902 se spolu se sochaři z Novákovy dílny podílel na výzdobě interiéru Pražské úvěrní banky. Od roku 1903 byl činný ve Vídni, kde pod vedením architekta Ohmanna získal zakázky na plastickou výzdobu nového dvorního hradu a uměleckoprůmyslového muzea v Magdeburgu. Podobně jako Pekárek se rovněž věnoval medailérství a drobné plastice. V roce 1909 se vrátil do Čech a až do roku 1930 pracoval jako profesor státní průmyslové školy sochařské a kamenické v Hořicích.

Během této doby je také několikrát veden jako Novákův spolupracovník například při výzdobě refektáře kláštera augustiniánů v Brně (1910) či interiéru Mariánského kostela ve Svaté Hoře u Příbrami (1913) ad. S Novákem se dále setkal především na větších dekorativních zakázkách, jakým byla Sakařova škola v Karlíně (1905), Obecní dům (do 1911) či nádraží Františka Josefa (do 1909).

Do roku 1909 spadá též Novákova výzdoba Hotelu Palace, pro nějž vytvořil Mára nadživotní figury Světlonošů u portálu. Samostatně se Mára podílel například na výzdobě Zemské banky v Praze. V roce 1920 slavily velký úspěch jeho návrhy nových československých mincí, spolu s návrhy Španielovými a Štursovými byly uznány za nejlepší. V poválečné době se věnoval především tvorbě památníků a pomníků, v akordu s dílem Pekárkovým i u Máry nalezneme četné portrétní figury a busty.

Kudrna Eduard (starší)

(1896 – 1967)

Hned po založení Sochařského závodu Karla Nováka v Čiklově ulici roku 1924 se stal Eduard Kudrna starší jeho stálým spolupracovníkem a nejlepším modelérem.

I jeho žena Aloisie Kudrnová se stala zaměstnankyní sochařského závodu a společně zde žili ve správcovském bytě. Jeho syn Eduard mladší (1929-2005) je mimo jiné autorem mnoha dobových fotografií ze života v ateliérech a v éře obnovy Umělecké zahrady po roce 1994 byl až do své smrti důležitým spolupracovníkem. Sestra Eduarda Kudrny (staršího) byla manželkou sochaře Karla Pavlíka.

S pomocí pantografu prováděl Eduard Kudrna starší většinu prací spojených s reprodukční tvorbou sochařské dílny pomocí pantografu. Osobně se účastnil na řadě restaurátorských prací sochařského závodu,  například v Kapitule sv. Víta na Hradčanech, opravy Rudolfova a Španělského sálu Pražského Hradu. Během pořizování kopie madony na Karlštejně čtrnáct dní i bydlel. S Albínem Poláškem spolupracoval na Wilsonově Pomníku, na soše boha Radegasta ve Frenštátu pod Radhoštěm.  Se srbským sochařem Jorge Jovanovičem  na zvětšování soch pro Bělehrad. Podílel se na realizaci mnoha sádrových modelů budov a projektů pro řadu architektů. Zejména Vranské přehrady, Vršovické vodárny nebo Michelských plynáren.

Kudrna Eduard (Mladší)

(1924 – 2005)
Od mládí se účastnil na práci sochařského atelieru a nemalou zásluhou pak při obnově zahrad, sochařských děl od roku 1995 až do své smrti.

(1885 – 1949)

Novákův spolužák ze speciálky profesora Kloučka na uměleckoprůmyslové škole z let 1904 – 1906 pokračoval také v Novákových stopách do Myslbekovy speciálky na akademii v letech 1906 – 1909. Samostatně příliš neprorazil, nicméně objevuje se jako spoluautor dekorativních plastik na veřejných budovách v Praze.

S Novákem spolupracoval ještě za studia v roce 1908 při příležitosti výstavy obchodní a živnostenské komory, kde se podílel na výzdobě pavilonů Obchodu, Peněžnictví, Města Prahy, Klenotnictví a Polygrafie a na realizaci Šalounovy restaurace U Slona.

Roku 1913 prováděl spolu s p. Zítkem v Náchodě realizace výzdoby hotelu Beránek podle Novákových skic a Štruncových modelů.

Je také veden jako významný pomocník na figurální, ornamentální a mramorářské výzdobě kostela ve slezském Holešově – Goleszow (oltáře, Boží hrob a kazatelna). Pravděpodobně se jedná o kostel sv. Archanděla Michaela, vybudovaný v letech 1913 – 1921. V roce 1914 se podílel na reliéfech a ornamentální výzdobě paláce Koruna.

V letech 1921 – 1922 se s Novákem věnoval výzdobě architektonických realizací architekta Hilberta v pražské Podskalské ulici. Dva domy zvané Lounské, podle zadavatele – Lounského cukrovaru. První v novogotickém stylu a na druhém pak vytvořili několik dětských reliéfů.

Ve třicátých letech spolupracoval s v Americe žijícím sochařem Albínem Poláškem, rodákem z Frenštátu pod Radhoštěm, který po realizaci svých zakázek používal právě sochařský závod Karla Nováka. S tímto sochařem se podílel  na Wilsonově soše umístěné ve Vrchlického sadech před Hlavním nádražím. S Kudrnou je pak  podílí na realizaci  soch vytvořené v umělém kameni pro vrch Radhošť, Radegasta, Svatý Cyril a Metoděj.

(1871 – 1947)

Narozen Chrást (Mladá  Boleslav). Po ukončení studia na uměleckoprůmyslové škole Hořice  v roce 1898, pokračoval ve vzdělání sochařiny v Praze u prof. Myslbeka.

Český sochař který se prosadil jako sochař a štukatér, byl členem společenstva sochařů, řezbářů a štukatérů v Praze ,od roku 1907. Zde si roku 1913 zařídil závod dekorativního sochařství. Patří mezi zakladatele českého moderního sochařství

Význačnou náplní jeho tvorby patří spolupráce s architekty na význačných stavbách nejen v Praze. Spolu s Ant. Márou Na Sakařově škole v Karlíně, se účastní výzdoby fasád a interierů spolu spolu s Novákovým hlavním pomocníkem p. Zítkem. Antonín Štrunc je veden jako samostatný zástupce K. Nováka při realizaci Novákových modelů pro Smetanovu síň Obecního domu; krom dohledu měl být pověřen i finální úpravou těchto děl.

Před rokem 1909 se podílel na dekoraci prostor Nádraží Františka Josefa, zejména na velkých figurách v průčelí budovy, které prováděl podle Šalounových modelů. S p. Zítkem se podílel na provedení velkolepého reliéfu na domě dr. Brzoráda v Nymburce roku 1910.

Se sochařem K. Novákem dále pracoval v roce 1913 na výzdobě Mariánského kostela na Svaté Hoře v Příbrami, a to zvláště na postranních cviklech.

Téhož roku se zúčastnil výzdoby vršovické záložny v Praze, kde měl vytvořit ústřední dvojici chlapců na fasádě, dále postavy ženy a muže – Přičinlivost a Vytrvalost.

Také je veden jako autor některých modelů pro hotel Beránek v Náchodě. Pracoval také na domě tiskárny Politika na Václavském náměstí (čp. 835/II), kde se měl věnovat zejména plastikám dětí v patře. Pravděpodobně byl také autorem portálu (dosud neidentifikovaného) domu továrníka Hesseho v Karlíně. Je také autorem řady soch pro Novou radnici na Starém městě, velké skulptury pro výzdobu haly Staroměstské radnice.

Dále je znám jako autor náhrobků s náboženskou tématikou a dětských portrétů.

(1885 – 1930)
Waigant proslul především jak spolupracovník J. Kotěry. Začínal jako sochař a malíř, studoval na uměleckoprůmyslové škole u Suchardy a Maška.

Posléze vstoupil do Kotěrova atelieru a byl přijat i do jeho speciálky. U prof. Suchardy se pravděpodobně seznámil s Novákem, pro kterého pak opakovaně pracoval. V roce 1907 se spolu s celým kolektivem Novákovy dílny podílel na slavobráně pro návštěvu císaře Františka Josefa v Praze. Roku 1908 taktéž s mnoha ostatními z firmy participoval na výzdobě pavilonů výstavy obchodní a živnostenské komory, včetně restaurace U Slona. O dva roky později spolupracoval na výzdobě refektáře kláštera augustiniánů v Brně. S bratrem Antonínem (1880 – 1918) se zapojil do výroby kachlíků, krbů, keramických drobností (váz, popelníků, svícnů apod.) a bust slavných osobností, což patřilo k nezanedbatelné agendě Novákova závodu.

Dosud nedatovaná je zakázka Novákovy firmy na opravu kostela nejsvatějšího Salvátora v Praze, na níž se měl Waigant věnovat zejména poničenému portálu. Jako Kotěrův spolupracovník se významně podílel na stavbě městského muzea v Hradci Králové, kde pracoval též Novák. Waigant následně až do první světové války působil jako vedoucí Kotěrových ateliérů v Praze, Plzni i Hradci Králové. Po válce přijal místo profesora stavitelství na průmyslové škole v Prešově (od 1929 přesídlena do Hradce Králové).