(1876 – 1934)

Český modelér, cizelér, sochař absolovent Uměleckoprůmyslové školy v Praze.

Tady studoval do roku 1900 v   atelieru C.Kloučka,  poté  u prof. A.Hellméssena a prof. E. Nováka v atelieru se zaměřením na zpracování kovů. Po dokončení studia podniká studijní cesty do Paříže, Berlína , které hluboce ovlivní jeho bohatou tvorbu.

Po návrat do Prahy otevírá svůj první atelier v Žitné ulici. Zde se otevírá velká spolupráce s kolegy sochaři se studií při účasti na stavbách s význačnými  architekty.

Pro arch. Ohmanna  zakázka na  barokní modely kování pro císařský hrad ve Vídni, v Praze nádraží Fr. Josefa, Obecní dům a řada dalších.  V  roce 1910 zakládá navě koncipovaný kovozpracující závod, později i vlastní atelier v Holešovicích. Po úplném dokončení v roce 1926 je to nejmodernější umělecká slévárna  ve střední Evropě.

Zde také realizuje zakázky předních sochařů prof. B. Kafky, prof. Šaloun Bílka, A. Poláška a architektů Fanty, Polívky, Balšánka, Kotěry i vlastní díla. Jsou zde odlévány sochy nadměrných velikostí z dílny sochařského závodu K. Nováka např.  presidenta Masaryka, presidenta Wilsona, socha Vltavy, dále socha Štefánika,  mnoho dalších soch a uměleckých předmětů pro vybavení veřejných budov a institucí. Také pro řadu zámků, divadel.

Po roce 1934, po smrti majitele F. Anýže ještě v omezeném rozsahu činnost pokračovala, po přerušení ve válečných letech byla definitivně v roce 1948 ukončena, znárodněna bez náhrady.

(1877 – 1938)

Narodil se ve Volavci 27. 3. 1877 v rodině malých zemědělců pod Kozákovem, v kraji nalezišť drahých kamenů i legend o jejich pohádkovém bohatství. Byl český sochař a glyptik, profesor na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze.

Volavec, dědina malých zemědelců pod Kozákovem, kraji plný legend o pohádkovém bohatství drahých kamenů skrytých v útrobách okolních kopců. Na malého chlapce tyto báje a příroda Českého ráje velmi působily a už v předškolním věku zachycoval zdařilými kresbami své každodenní zážitky z pastvy i své představy. Kreslířský talent se prosazoval stále výrazněji. Jako třináctiletý byl přijat na do státní odborné školy pro broušení, rytí a zasazování drahokamů v Turnově. V roce 1891 se v Praze konala veliká jubilejní výstava. Tehdy navštívil turnovskou školu jakysi c. k. potentát, který udělal velkorysé gesto. Věnoval 50 zlatých pro nejnadanějšího žáka, aby mu umožnil návštěvu výstavy. A tak čtrnáctiletý Josef poprvé uviděl Prahu, její muzea, památky, umělecké skvosty a silně to na něho zapůsobilo.

Po škole se přihlásil do Dörflingerovy dílny ve Vídni, aby si vydělal na studium na vídeňské akademii. Po čase se pro něj podařilo získat stipendium ke studiu na Vysoké uměleckoprůmyslové škole v Praze. Po absolutoriu si vlastní sochařskou dílnu ve Smetanově ulici a díky příznivcům si na nedostatek zakázek nemohl stěžovat.

V roce 1911 se stal učitelem na Uměleckoprůmyslové škole v Praze. To už měl za sebou pozoruhodnou monumentální sochu Poutník, pracoval na sousoší Rozhovor. Výtvarný vrchol tohoto období byla Růže tetínská, předznamenal další tvorbu, z níž jsou významné: Vrba, Poklad, Dívčí portrét. Dále spolupracoval při výzdobě budov. Významné jsou sochařské práce v Praze na Novém Městě na fasádě hospody U Bejšovců na nároží Palackého náměstí a Gorazdovy ulice č.o.1, fasáda Treybalova domu v Plzni, roku 1908 asistoval Stanislavu Suchardovi při výzdobě fasády Wilsonova nádraží v Praze.

Sousoší dívky a mladíka Růže tetínská bylo výsledkem pětiletého tvůrčího hledání, mnohonásobného přepracovávání, než se v konečné podobě v bílém pískovci dostalo do parku pražského cukráře a továrníka A. Marschnera ve Sv. Janu pod Skalou u Berouna. Dům později koupila církev a zřídila v něm internát pro gymnasisty. Řádovým správcům ústavu se sousoší jevilo mravně nepatřičné, a proto je roku 1920 rozbili; zachovala se jen torza hlav.

Od roku 1918 se věnuje řezání skla a drahokamů s velkou intenzitou. Glyptika ho strhuje a kromě své práce pedagogické a sochařské vytváří v tomto oboru díla, jejichž věhlas brzy překračuje hranice a Drahoňovský se stává v Evropě uznávaným umělcem. Jeho díla se dostávají do předních světových sbírek a galerií.

(1893 -1950)

Původní profesí Karla Dvořáka bylo cizelérství, kterému se vyučil, pak navštěvoval Uměleckoprůmyslovou školu (ovlivnil ho zejména Josef Drahoňovský) a posléze Akademii výtvarných umění. Školení v Myslbekově dílně (1913) přerušila 1. světová válka, a tak pražskou akademii dokončil až v letech 1917–19 u prof. Štursy. Od roku 1928 byl profesorem Státní uměleckoprůmyslové školy v Praze.(1880 – 1953)

V letech 1919–1949 byl členem Spolku výtvarných umělců Mánes.

Bezprostředně po dokončení studií lze rozpoznat v jeho pracích vliv Štursův, ale také vliv italského renesančního sochařství (Svatý Václav 1921, Podobizna choti 1923). V dalším období se však Dvořák přiklonil ke Gutfreundovi a sociálnímu civilismu, který spoluvytvářel (Kamelot 1925, Do Ameriky 1925). Ve 30. letech se věnoval především monumentální tvorbě (Pomník legií pro Pére-la-Chaise v Paříži 1934, Sousoší sv. Cyrila a Metoděje na Karlově mostě 1929-35), v níž se projevil jeho smysl pro figurální kompozici. To mělo nahradit barokní sousoší Ignáce z Loyoly (M. Brokof 1711), které se při povodni v září 1890 zřítilo do vody. Jeho zbytky se podařilo vyzvednout, ale k obnově již nedošlo.

Dvořák pak postupně odstoupil z této monumentální, spíše neoklasické linie ke zdrobnění a zmalebnění, k výraznému historismu, inspirovanému hlavně českou barokní tvorbou a expresívností nedokončených Michelangelových soch (Tragédie, 1937; Život a Osud, 1941, Masarykovi vnuci, 1948). Postava raněného vojáka z pomníku padlým legionářům pro pařížský hřbitov tvoří Pomník obětem 1. světové války v Kutné Hoře.

Karel Dvořák byl umělcem bytostně spjatým s Prahou. Svoje dětství prožil zpočátku v pražském činžáku v Ječné ulici, později na Starém Městě a v Karlíně. Dlouho se rozmýšlel mezi malířstvím, sochařstvím a herectvím. Ve svých vzpomínkách připomínal svoji posedlost kreslením i období intenzivního zájmu o nové malířské směry. Sochařství objevoval nejenom prostřednictvím řemesla a elementární modelářské průpravy na Uměleckoprůmyslové škole, ale především na Karlově mostě, v pražských chrámech a ulicích města. A jeho záliba v divadle se projevovala nejenom v pilných návštěvách představení v Národním divadle, ale i aktivní účastí v nejrůznějších kabaretech za zlatých časů pražské bohémy a uměleckého okruhu pražské kavárny Union i přilehlých vináren. Jeho manželkou byla významná česká herečka Leopolda Dostálová.

Karel Dvořák byl mimořádně lidským a otevřeným umělcem. Byl sochařem, jehož dílo příznačně dokládá bouřlivé slohové proměny první poloviny 20 století: od secese a kubismu až k civilismu a neoklasicismu. Zdroje jeho umělecké inspirace byly různorodé; v úplnosti a nejvýstižněji je postihl ve svých textech Dvorákův kolega z Uměleckoprůmyslové školy, teoretik uměni Jaromír Pečírka. Stalo se tak na okraj posmrtné výstavy, uspořádané až v roce 1959 v Mánesu. Umělec, který zemřel na počátku padesátých let, byl příliš těsně spjat s ideály první republiky, tradicí legií, obnovou náboženského umění, kulturní vzájemnosti s Francií i s osobnosti Eduarda Beneše, kterého oficiálně portrétoval.

(1861 – 1953)

Jovanović byl srbský sochař, člen srbské akademie věd a umění.

Narodil se v městě Novi sad, studoval v prvním lyceu v Kragujevacu, po absolvování získal státní grand na postgraduální studium na akademii výtvarných umění ve Vídni a poté studoval i na akademii výtvarných umění v Mnichově.

Po ukončení studií, od roku 1887, žil střídavě v Mnichově, Paříži a Bělehradě. Na mezinárodní výstavě umění v ……… v roce 1911 tvořila jeho díla část pavilonu reprezentujícího srbské království.

Zařadil se mezi nejvýznamnější srbské umělce , uváděné na prvních listech katalogu národního srbského muzea. Toto také realizovalo jeho memorativní výstavu v Bělehradě v roce …. Jeho sochařské dílo ,socha v nadživotní velikosti VUKY KARADŽIČE roku 1932 je vystavena na náměstí v Bělehradě.Jeho díla lze vidět v parcích, uměleckých galeriích i muzeích napříč celým Srbskem.

Sochař Georges Jovanovitch spolupracoval v sochařském závodě K. Nováka v roce 1928, socha srbského vojáka, modelér E. Kudrna, dále v ateliéru Karla Nováka při realizaci sochy Vuka Karadžiče s českým sochařem Bohumilem Stehlíkem a E. Kudrnou v roce 1932.

(1878 – 1942)

Obecnou a měšťanskou školu navštěvoval ve svém rodném městě v letech 1884- 1892. Následně v letech 1892 – 1896 studoval na sochařsko-kamenické škole v Hořicích v Podkrkonoší a od roku 1897 byl zapsán na Uměleckoprůmyslové škole v Praze u Stanislava Suchardy. Studium dokončil v roce 1898 , spolu s K. Novákem, Š. Zálešákem, V. Preissingem a dalšími. Od této doby pak trvá jejich vzájemná spolupráce i velice přátelský vztah ve společenském životě. V letech 1904-1908 žil a pracoval v Paříži poté, co získal Hlávkovo stipendium.

Se svým učitelem Stanislavem Suchardou spolupracoval na pomníku Františka Palackého na Palackého náměstí… Po Suchardově úmrtí v roce 1916 byl jmenován profesorem dekorativního sochařství na Uměleckoprůmyslové škole. V roce 1925 se stal profesorem sochařství na Akademii výtvarných umění. Byl jedním z nejvýznačnějších představitelů symbolizmu v českém sochařství. Vedle své volné tvorby vytvořil mnoho dekorativních prvků fasád, bust a pomníků. Pomník Josefa Mánese v Praze, na předmostí Mánesova mostu, v bronzu, jeho redukce 1: 3 je umístěna v Národní galerii v Praze.

K nejvýznamnějším dílům patří sochy nadživotních velikosti Jana Žižky na Vítkově, sádrový model z roku 1931. První zvětšený model přibližně z roku 1931 byl realizován v sochařském závodu K. Nováka. Na jeho modelování do nadživotní velikosti se podílí celá „chasa“ sochařského závodu K. Nováka. (dobové foto květen 1937, atelier prof. Kafky). Sochu bylo možné odlit do bronzu až po skončení II. Světové války v roce 1646 v Maškově slévárně Karlín. Úplné dokončení a slavnostní odhalení bylo v roce 1950, v den výročí 530.let po vítězství husitů na Vítkově. Další pak je socha generála Milana Rastislava Štefánika s českým lvem pro Bratislavu. První sádrový model je z roku 1934, na zvětšení díla do nadživotní velikosti se opět podílí sochařský závod K. Nováka .( dokladem je dobová fotografie duben 1934 při pracích „chasy“ v atelieru v Praze Bubenči). Bronzovou sochu odlila holešovická slévárna Fr. Anýže a následně byla instalována v roce 1937 v blízkosti Slovenského národního muzea v Bratislavě. Slavnostní odhalení pomníku bylo v roce 1938 při příležitosti 20. výročí vzniku ČSR. Zmenšená kopie ve třetinové velikosti je umístěna před petřínskou hvězdárnou, miniatury v desetinovém měřítku jsou ve sbírkách Národního muzea, či společnosti M. R. Štefánika. Originál sochy v Bratislavě byl postupně zničen, v roce 1940 odstraněna socha českého lva, v roce 1954 i zbývající osamocená socha. Znovu obnovený pomník respektující původní architektonický projekt byl díky iniciativě Nadace M. R. Štefánika slavnostně odhalen v květnu 2009. Podle původní sochy B. Kafky byl vymodelován sedmimetrový model, podle kterého byla odlita bronzová socha.

Nelze opomenout ani jeho bohatou spolupráci s význačnými architekty, arch. Balšánek, arch. Polívka na výzdobě interieru, reliéfy Fauna a Flóry pro Obecní dům 1910, pro arch. Čenského Vinohradské divadlo ozdobil alegorickými postavami, Tragédie, Baletu, Opery, Komedie 1906. Ve spolupráci s arch. Kotěrou se podílí na výzdobě Národního domu v Prostějově 1907.

Je autorem řady plastik na Vyšehradském hřbitově , busta Mikoláše Alše, Madona pastýřská, Anděla smrti nad mrtvou labutí, které jsou ozdobou hrobů význačných českých osobností.

(1880 – 1954)

Narodil se v rodině krejčího 23. března 1880 v Pelhřimově. Krejčovina se mu příliš nezamlouvala a svou cestu za uměním začal obdobně jako jeho krajan Josef Šejnost na odborné škole keramické v Bechyni. Později studoval na UMPRUM, kde byl žákem profesora Stanislava Suchardy. Po úspěšném absolvování strávil rok na akademii v Římě.

Vytvořil plastiky a pilastry pro novostavbu budovy pražské Filosofické fakulty UK, z roku 1915 pocházejí alegorické reliéfy Obchod a Průmysl na vídeňské Živnobance. Jeho životním dílem se stala postava Jana Žižky u Sudoměře – šestnáctimetrový monument – obrovská postava husitského vojevůdce vévodí krajině od roku 1925. Ze svých současníků vytvořil sochu primabaleríny Jelizavety Nikolské.

Po vzniku Československé republiky v roce 1918 vytvořil pomník padlých v Jiřicích, Husův pomník v Sušici (1923) a řadu dalších vzpomínkových děl. Vytvořil také řadu děl se sokolskou tematikou. Byl tvůrcem keramických skulptur ve stylu Art deco, které jsou dodnes ceněny ve světě.
Zemřel v Lučanech u Jablonce nad Nisou 4. února 1954.

Pokračovatelem umělecké dynastie Kodetů se stal syn Jan Kodet (1. 6. 1910 – 11. 11. 1974), úspěšný sochař, jehož druhou ženou byla Jiřina Steimarová, vnučka Vendelína Budila. V umělecké tradici pokračovali i vnuci Kristian Kodet (1948, z třetího Janova manželství a jeho starší bratr, Herec Jiří Kodet (1938-2005). Také Jiřího dcera Barbora Kodetová se věnuje herectví.

(1879 – 1962)

Po vyučení řemeslu na řemeslnickoumělecké škole v Mladé Boleslavi nastoupil na další studia v Praze na Uměleckouprůmyslovou školu. Zde od roku 1893 atelier prof. Suchrdy a studium ukončuje v roce 1899 v atelieru prof. Celestin Klouček. Mezi jeho nejbližšími spolužáky se řadí Bohumil Kafka, Antonín Mára, Josef Drahoňovský, Štěpán Zálešák, František Anýž, Karel Novák. Přátelské vztahy ze studií se promítly i do dlouhodobé spolupráce v realizaci řady společných sochařských děl.

V roce 1890 odjíždí na studijní cestu, nejdříve do Berlína a v roce 1092 do Paříže. Obohacen o studijní znalosti a setkání z význačnými českými umělci zde tvořící, Alfons Mucha, František Kupka. V roce 1903 se vrací do Prahy a spolu se sochařem Pavlíkem otevírají sochařský atelier v Dejvicích. V tomto období obnovuje práci na štukové výzdobě pro profesora Celdy Kloučka na řadě jeho zakázek, fasád a interiérů..

V roce 1903 odchází na místo učitele modelování na keramickou školu v Bechyni.

Od této doby lze datovat úzkou spolupráci s K. Novákem a od roku 1924 s jeho sochařským závodem při zhotovování děl z jejich modelů v keramice. Tato podstatná část tvorby sochařského závodu K. N. Modelů soch, kachlí, váz byla právě v Bechyni odlévána.

(1874 – 1937)

Rod Mařatků pocházel z Vysokého nad Jizerou v Podkrkonoší, ale rodiče Josefa Mařatky se přestěhovali do Prahy a jejich syn se narodil v ulici Žitná 564/14 v Praze, kde bydlel také Antonín Dvořák nebo malíř Jaroslav Věšín. V letech 1889–1896 studoval na Uměleckoprůmyslové škole u Celdy Kloučka, následně pak, do roku 1899, u Josefa Václava Myslbeka, se kterým přešel do nově zřízeného ateliéru sochařství na Akademii výtvarných umění. V roce 1900 získal za sochu Ledaři na Vltavě Hlávkovo stipendium a odjel do Paříže, kde do roku 1904 pracoval v ateliéru Auguste Rodina jako jeho asistent. V roce 1902 uspořádal v Praze výstavu jeho díla. V letech 1908-1909 opět pobýval v Paříži a se Stanislavem Suchardou podnikl studijní cestu po francouzských katedrálách.

V roce 1909 zorganizoval v Praze výstavu Antoina Bourdella, která významně ovlivnila vývoj sochařství v Čechách. V roce 1912 byl na studijní cestě v Itálii. Za 1. světové války během vojenské služby zhotovil několik portrétů generálů. Další studijní cesty do Francie a Itálie podnikl v letech 1924, 1926, 1930. Od roku 1920 působil jako profesor na Uměleckoprůmyslové škole v Praze. Byl členem SVU Mánes, České akademie věd a umění a roku 1920 jmenován řádným členem Société des Beaux Arts v Paříži.

Ve 20. letech se vyrovnával i s tendencemi sociálního a neoklasicistníhoumění a vytvořil některé plastiky pro fasády veřejných budov (Dělnická úrazová pojišťovna, Praha 7). V letech 1905-1907 spolupracoval se Stanislavem Suchardou na pomníku Palackého, pro který modeloval skupiny figur na čele podkovovitých zakončení. Spolupracoval také se sochařem Josefem Mauderem a modeloval některé sochy na Šalounově pomníku Mistra Jana Husa. V letech 1921-1926 vytvořil celkem třináct portrétů a pomníků prezidenta T. G. Masaryka (1926, San Francisco). Je autorem figur na pomníku Praha svým vítězným synům na Náměstí Pod Emauzy v Praze.

Václav Mašek I (1844 – 1914)
Václav Mašek II (1874 – 1960)
Petr Mašek IV (*1952)

První umělecká slévárna Karlín

První uměleckou slévárnu založil v roce 1869 pan Václav Mašek v Karlíně, který před tím několik let pobýval v cizině, kde získával zkušenosti s odléváním do bronzu a následné patinování sochařských děl. Brzy se firma zařadila mezi přední slévárny v Praze, kterých bylo sedm. V té době vznikalo mnoho pomníků a to jak ve veřejném prostoru v ulicích, na náměstích ale i na hřbitovech a sochy pronikly v malém měřítku i do domácností.

V té době zde vyrostla generace vynikajících sochařů a to již od začátku 19. století – Emanuela Maxe, Václava Levého k velikánům ve druhé polovině století Josefa Václava Myslbeka, Ladislava Šalouna a Stanislava Suchardy až k Bohumilovi Kafkovi v 50 letech 20 století.

Firma Václava Maška odlévala jak pracovní studie budoucích soch od různých autorů tak i finální díla, která jsou dodnes umístěna ve význačných budovách a na dalších místech nejenom v Praze. Například od Františka Strachovského je na Havlíčkově náměstí v Praze 3 socha Karla Havlíčka Borovského a stejný je i v Chicagu v USA a mnoho dalších. Mezi nejvýznamnější práce patřily studie pomníku sv. Václava, který byl započat v roce 1888 a dokončen až v roce 1924. Nejen firma Václava Maška, ale i v ostatních slévárnách se na pomníku pracovalo.

Na přelomu století byl postaven v pokračování nové Mikulášské třídy (dnes Pařížské) most přes Vltavu, kde autorem byl architekt Jan Koula. Jeho sochařská výzdoba byla podle návrhů sochařů Ant. Poppa a L. Wurtzla odlita v karlínské slévárně a jsou dodnes ozdobou dnešního Čechova mostu.

Po smrti zakladatele v roce 1914 firma pokračovala dále pod vedením synů Václava a Ladislava Maška. V tomto období byla dokončena socha sv. Vojtěcha. Poslední, která byla na pomník sv. Václava osazena. V té době byl též proveden pražský pomník F. L. Riegra od Myslbeka a zároveň i socha od Ladislava Šalouna do jeho rodiště do Semil. Počátkem 30 let byla vytvořena Albínem Poláškem socha Radegasta. Jeho třetinový model byl zvětšen pomocí zvětšovacího pantografu v ateliéru sochaře Karla Nováka v Nuslích do požadovaného měřítka a tento sádrový model byl odvezen do Karlínské firmy Václava Maška, kde byly z dusaného kamene vyrobeny dvě kopie. Jedna byla osazena pod vrcholem Radhoště a druhá byla v až v 60 letech umístěna do pražské zoologické zahrady.

Karel Novák se dále podílel svým technickým vybavením i na poslední velké zakázce a to jezdecké sochy Jana Žižky od Bohumila Kafky. Postavené u mauzolea na vrchu Vítkově. Práce začaly již před válkou, ale socha nebyla dokončena. Až v roce 1946 byl model převezen do Karlína a ze 120 dílů byla socha smontována na železobetonovou konstrukci. Slavnostní odhalení bylo pak v roce 1954.

Pravnuk, vnuk majitelů karlínské umělecké slévárny architekt Petr Mašek se  svým proj. atelierem účastní od počátku obnovy umělecké zahrady, je autorem kompletní prováděcí dokumentace zahradní architektury. V zastoupení investora je proj. atelier nositelem inž. činnosti. 

Jeho prací je i studie bytového domu dostavby areálu, v alternativě projektu Stempel a Tesař k žádosti o změnu územního plánu SÚ hl. města Prahy.

Pro obchodní komoru v Lublani Plečnik nejdříve nechal vyrobit sloup z kamene z Hotavlje (lom vápence, mramoru kdesi poblíž Škofii Loki), který je dnes v jakési vile v Terstu u příbuzných kameníka Vodníka. Později si to rozmyslel a navrhl kovová světla. Protože by byla výroba všech světel v Praze příliš náročná a komplikovaná také kvůli clu a dopravě, objednal pouze zatočený/spirálový sloup, který ulili v Maškově továrně – slévárně (dílně) a v dubnu 1927 odeslali do Lublaně. Plečnikova podmínka byla, že v době jeho nepřítomnosti odsouhlasí model sloupu jeho žák a spolupracovník Otto Rothmayer, který vyrobil cizeler Karel Pešan. Prostřední díl tohoto modelu je dnes na schodišti Rothmayerovy vil v Praze.

(1848 – 1922)

Narodil se na pražském Novém Městě čp. 693[4], v rodině malíře pokojů Václava Myslbeka (1813 – 1887) a manželky Antonie, rozené Adamcové (1819 – 1900). V začátcích své umělecké dráhy se učil v letech 1864–1866 v dílně Tomáše Seidana a po návratu Václava Levého z Říma pracoval v jeho ateliéru. Po smrti V. Levého roku 1870 odešel studovat malířství na Akademii výtvarných umění v Praze, která tehdy neměla sochařské oddělení. Založil je teprve on.

Zvlášť intenzívní byla Myslbekova spolupráce s významným novorenesančním architektem Antonínem Wiehlem, se kterým realizoval kromě hrobky rodiny Daubkovy v Litni i další návrhy pomníků, náhrobků a pamětních desek Pomník Jana Žižky v Čáslavi, pamětní desky Jindřicha Fügnera a Jana Evangelisty Purkyně v Praze a návrhy pomníků v Bělehradě a Miláně. Myslbek s Wiehlem spolupracoval také na výzdobě navrhovaných nájemních domů. Oba umělci pro svou spolupráci používali v korespondenci mezi sebou s nadsázkou názvu Wiehl Mýsa comp. Později po ukončení aktivní spolupráce se titulovali a podepisovali jako „tvůj bývalý Hofbildhauer“ a „tvůj bývalý Hofarchitekt“.

Pří stavbě Městské spořitelny pražská v Rytířské ulici v letech 1891–1894, Myslbek vykonával dozor na prací svých žáků Fr. Hoška, St. Suchardy a G. Zoula jako ředitel c. a k. uměleckoprůmyslové školy. Jeho sochařskou tvorbu lze rozdělit na idealizovanou (báje, z historie vycházející tvorba) a realistickou (tzv. monumentální realismus). V realismu uplatňuje zásady klasické harmonie („Kardinál Bedřich Schwarzenberg“, „Humanita“ či „Oddanost“). Vrcholem Myslbekovy monumentálně realistické tvorby je pak jezdecká socha sv. Václava, umístěná na pražském Václavském náměstí. Na tomto díle pracoval přes třicet let. Nezůstával jen u tvorby monumentálních děl, nezanedbatelnou součástí jeho díla je činnost portrétistická, návrhy náhrobků a reliéfy, včetně medailí. Je autorem sochařských portrétů mnoha významných osobností 19. století, např. Františka Palackého na průčelí domu v Palackého ulici v Praze, kde Fr. Palacký žil a zemřel, Františka Ladislava Riegra, Vojtěcha Lanny (v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze).

(1881 – 1961)

Byl český sochař a medailér.

Pocházel z pražské umělecké rodiny, k jeho příbuzným patřili hudební skladatel Emanuel Chvála a spisovatel Ignát Herrmann. Absolvoval sochařskou školu v Hořicích a Akademii výtvarných umění v Praze, po pobytu v Německu (kamenická dílna v Mittelwalde) se vrátil do Prahy a věnoval se umělecké tvorbě. Byl autorem pomníků a sochařských náhrobků. Vytvořil i některá dekorativní díla z keramiky.

(1873 – 1930)

Dočasný spolumajitel Novákova sochařského podniku Josef Pekárek byl Novákovým spolužákem již na uměleckoprůmyslové škole v Praze u profesora C. Kloučka (1889 – 1892) a i ve speciálce J. V. Myslbeka na pražské Akademii (1892 – 1894).

Novákovu firmu, kterou původně založili oba sochaři společně, opustil nejspíše poté, co mu bylo nabídnuto místo profesora na průmyslové škole v Jaroměři. Později také působil na pražské státní průmyslové škole, kde vyučoval modelování a kreslení. Jeho sochařská dráha by se dala označit za komerčně velmi úspěšnou. Od počátku se více soustředil na plnění zakázek než na nějaký vlastní sochařský ideový program, což zajistilo jemu i jeho početné rodině dobré živobytí. Jeho dílo má rozpětí od drobnějších nábožensky laděných plastik jako je Zpověď(1897) či Víra (1899) přes četné medailérské práce až k jeho typickým portrétním sochám (reliéfům, bustám i celopostavám). Mezi nejznámější patří například portrrétní hlava presidenta T. G. Masaryka (1920) či busta Dr. Jindry Vaníčka (1921). Značnou část jeho díla tvoří také náhrobní plastiky. Dnes je nicméně s Pekárkem především spojována postava Vltavy, doplněná reliéfy čtyř jejích přítoků a Dětském ostrově v Praze. Na tomto díle participoval také Novák, kterému bylo svěřeno zvětšení díla pomocí pantografu (1928 pro výstavu soudobé kultury v Brně).

 Do doby, v níž byl Pekárek spolumajitelem Novákovy sochařské firmy, spadá jeho práce na majestátných altantech pro spolkový dům Domácnost (1899). Již na této první společné realizaci se ustavil způsob spolupráce obou sochařů, který se pravděpodobně dále zachovával i u následných realizací: Pekárkovi byla svěřena hlavní figurální výzdoba, zatímco Novák se specializoval na drobnější plasstiku a ornamentální dekoraci. Podobně se oba podíleli na výzdobě pražského Peterkova domu (arch. Kotěra, 1899 – 1900) a budovy dívčího lycea Vesna v Brně (1900). I po Pekárkově odchodu se ale oba sochaři často potkávali u větších zakázek. Oba pracovali v roce 1910 v refektáři augustiniánů v Brně, kde Pekárek vytvořil rozměrný reliéf Apotéza sv. Augustina. V roce 1913 se setkali při výzdobě kostela na Svaté Hoře u Příbrami, kde je Pekárek spojen především s postavami putti. Téhož roku realizoval Pekárek kamenný portál k hotelu Beránek v Náchodě, na jehož výzdobě se dekoratérky uplatnila Novákova firma. Pekárkova díla ze stejného roku, zejména tematické reliéfy, nalezneme také ve vršovické záložně, na níž se podílela celá řada sochařů, včetně K. Nováka.

(1879 – 1965)

Rodák z Frenštátu pod Radhoštěm proslul především svým působením ve Spojených státech amerických, kde se stal profesorem na akademii krásných umění v Chicagu. 29 Roku 1893 studoval dřevořezbu ve Vídni, po návratu domů navštěvoval školu tkalcovskou.

Vztah k dřevořezbě mu přišel obzvláště vhod poté, co mu bratr Emil roku 1898 zajisti práci ve Spojených státech v továrně na výrobu oltářů. Po následném pětiletém studiu na umělecké akademii v Pensylvanii obdržel stipendium na cestu do Evropy, poté získal také Prix de Rome na tříletý studijní pobyt v Římě. Po návratu nastoupil již jako profesor na výše zmíněnou uměleckou akademii v Chicagu. Během svého působení obdržel řadu amerických poct a vyznamenání. S Novákem se setkal při tvorbě pomníku W. Wilsona pro Wilsonovo nádraží v Praze, který tvořil koncem roku 1927 v Novákově atelieru. Novák mu pravděpodobně byl k ruce se svým pantografem. Tří metrová socha byla odlita do bronzu v umělecké slévárně F. Anýže. Pomník byl odhalen 4. července 1928, za války byl ale německými okupanty zničen.

Obnova památníku byla realizována pomocí neziskové organizace American Friends of Czech Republik s partnerem projektu Nadace Albína Poláška. Úkolu obnovy památníku se ujal sochařský tým Václava Frýdeckého, Michala Blažka a Daniela Talavery. Odhalení památníku bylo slavnostně provedeno 5.října 2011 za účasti presidentů Václava Havla a Václave Klause.

Silnou vazbu na svůj rodný kraj stvrdil Poláček sérií soch určených pro Radhošť a okolí, mezi nimiž je nejznámější nadživotní socha Radegasta, na níž opět spolupracoval s Novákem. Socha byla odhalena 5. července 1931 společně s dalším Poláčkovým sousoším Cyrila a Metoděje. V den svátku věrozvěstů se konala velká slovanská pouť, pořádaná Maticí radhošťskou pod záštitou československé vlády. Vytvoření sochy bylo hrazeno českými rodáky v Americe, kteří ji pak darovali své vlasti. Na Radegastovi začal Poláček pracovat již ve Státech; roku 1930 si pak najal Novákův závod, kde vznikla konečná podoba sochy. Do umělého kamene bylo dílo za účasti autora odlito ve slévárně firmy Maška hned ve dvou exemplářích, krom toho zde byla odlita i socha věrozvěstů sv. Cyrila a Metoděje. Socha Radegasta umístěna na Radhošti byla roku 1998 restaurována .Druhá socha určena do sochařovi zahrady byla v padesátých létech přemístěna do ZOO Praha, restaurována v minulých létech a se souhlasem restituentů trvale ponechána v ZOO Praha.

V současné době se největší kolekce Poláčkových děl nachází v muzeu The Albin Polasek Museum and Sculpture Garden ve městě Winter Park na Floridě, USA.

V roce 2013 natočil Kamil Holub film Tesání vlastního osudu věnovaný životního osudu a tvorbě sochaře Albína Poláška.

(1870 – 1946)

Byl český sochař období secese, naturalismu a realismu, zakladatel moderního českého sochařství. Nejprve studoval v letech 1885 – 1889 v Reynierově kreslířské škole. Když napoprvé nesložil zkoušky na uměleckoprůmyslovou školu, obával se dalších zklamání. Proto v letech 1889-1891 studoval sochařství soukromě u Tomáše Seidana a Bohuslava Schnircha. Stylově byl ovlivněn zprvu Josefem Václavem Myslbekem, dále secesí a Augustem Rodinem, s nímž se v Praze roku 1902 setkal. Přátelil se se Stanislavem Suchardou, Františkem Bílkem a Quido Kociánem

Byl všestranným výtvarníkem a pedagogem. Především se věnoval vlastní tvorbě, a to monumentální a komorní plastice. Patřil k nejplodnějším umělcům své doby. Rád spolupracoval na sochařské výzdobě architektury, zejména s architekty Antonínem Wiehlem, Osvaldem Polívkou a Josefem Fantou. Jeho návrhy soch zpravidla realizovali v kameni jiní sochaři či kameníci, nebo odlévali do bronzu specializovaní kovolitci (Franta Anýž, Bendelmayer a Červenka).

Dále navrhoval průmyslový design (stolní lampy, popelníky, dózy, šperky a šperkovnice), který často vlastnoručně prováděl, nejraději v mědi či keramice. Věnoval se také knižní grafice a navrhoval obálky knih. Kladl důraz na duchovní význam své tvorby, věnoval se spiritismu a okultním vědám, setkával se k seancím ve sklepě své vily mj. s Josefem Váchalem, Alfonsem Muchou, Františkem Bílkem, Janem Konůpkem či Bohuslavem Reynkem.

V letech 1903-1906 působil spolu s Antonínem Slavíčkem jako externí pedagog na soukromé výtvarné škole. V letech 1906 – 1914 byl externím učitelem na uměleckoprůmyslové škole v Praze.

Účastnil se mnoha sochařských soutěží. Roku 1896 získal dvě první ceny a čestné uznání v soutěži na plastickou výzdobu Městského muzea v Praze. K jeho nejvýznamnějším realizacím patří několik pomníků, především sousoší mistra Jana Husa na Staroměstském náměstí v Praze. Dlouhá léta žil a tvořil na Václavském náměstí. Ateliér se zázemím ve Slovenské ulici čp. 1556 na Královských Vinohradech si dal postavit podle vlastního návrhu roku 1911 pro tvorbu Husova pomníku, později byla doplněna obytná část.

Tato tzv. Šalounova vila, je nyní chráněnou nemovitou památkou.  Výrazně se podílel na výzdobě pražských secesních budov, Obecního domu, Pojišťovny Praha na Národní třídě, přístavby Zemské banky Na příkopech a Nádraží císaře Františka Josefa I. Šaloun měl zvlášť vřelý vztah k Hořicím v Podkrkonoší. V létě 1914 tam měl první a prakticky jedinou soubornou výstavu a tehdy se také stal tamním čestným měšťanem.

V letech 1896-1905 byl členem Spolku výtvarných umělců Mánes, dále byl členem Jednoty výtvarných umělců, redaktorem časopisu Volné směry a později časopisu Dílo. Jako jeden z mála sochařů uměl psát a teoreticky formuloval své myšlenky a názory. V roce 1946 byl jmenován národním umělcem a krátce nato zemřel. Je pohřben na Slavíně.

Šalounovy práce jsou rozmanité jak stylově a tematicky, tak užitým materiálem. Dochovalo se jich několik stovek. Vlastní je především pražské muzejní instituce (Muzeum hl. m. Prahy, Galerie hl m. Prahy, Národní galerie), sochařskou pozůstalost z ateliéru na Vinohradech převzalo Národní muzeum v Praze, další díla má například muzeum v Hořicích.

(1880 – 1925)

Český sochař, rodem z Nového Města na Moravě, jeden ze zakladatelů českého moderního sochařství. Jako velice nadaný student po dokončení měšťanky vystudoval sochařsko-kamenickou školu v Hořicích, kterou absolvoval roku 1898 s mimořádně dobrými výsledky.

Po škole začal pracovat v lomu v Mittelsteinu a v kamenické dílně bratří Zeidlerů v Berlíně. V práci však již v roce 1899 skončil a přihlásil se na Akademii výtvarných umění v Praze, kde úspěšně složil zkoušky a byl přijat do studií pod vedením Josefa Václava Myslbeka.

Díky stipendiu Nadace Josefa Hlávky podnikl studijní cestu do Mnichova, Švýcarska, Paříže a Londýna. Od roku 1908 pak pracoval jako Myslbekův asistent na AVU, až do vypuknutí první světové války.

Za války sloužil u 81. pluku v Jihlavě, kde pobýval až do roku 1916, kdy ho z vojenské služby vysvobodilo jmenování profesorem na Akademii výtvarných umění v Praze po smrti Stanislava Suchardy. Na akademii zpočátku vedl medailérskou školu.

V roce 1919 se stal nástupcem J. V. Myslbeka. V roce 1922 se stal rektorem AVU a tuto funkci zastával až do roku 1924. Byl řádným členem České akademie věd a umění a členem Societé Nationale des Beaux Arts v Paříži, SVU Mánes (1905 – 1925) a uměleckých spolků v Mnichově a Vídni.

V ateliéru J. V. Myslbeka vznikaly první dívčí akty. Zpočátku byl ovlivněn secesním symbolismem – usiloval o poetické ztvárňování niterního světa člověka, např. Z lázně (1903), Život uniká (1904), Puberta (1905), Melancholické děvče (1906). Později se přiklonil ke smyslovému uchopení plného tvaru zralého ženského těla např. Eva (1908), Sedící Eva (1908 až 1909), Sulamit Rahu (1910), Toileta (1910). Také byl ovlivněn kubismem – reliéf Umění pro Mánesův most.

Po první světové válce reagoval na tragické zážitky z fronty. Důkazem je jeho dílo Pohřeb v Karpatech (1918). Dalším významným dílem reagujícím na hrůzy války byla socha s názvem Raněný z roku 1921.

Téměř opomenutou součástí tvorby sochaře představuje účast na výzdobě fasád.  Příkladem je spolupráce s arch. B. Kozákem při obnově domu v Hybernské ulici  rok 1919. Výškově orientované reliéfy, opakované mužské a ženské hlavy podle modelu sochaře realizovala dílna K. Nováka.

V posledních letech svého života se věnoval převážně portrétní tvorbě. Známé jsou především portréty – Max Švabinský (1918), T. G. Masaryk (1920 až 1921), Alois Jirásek (1921), Jan Amos Komenský (1922 až 1923), Marie Hübnerová (1924), Leoš Janáček (1924) a Bedřich Smetana (1924).

(1883 – 1964)

Pražský rodák, v letech 1898 – 1904 studoval tamtéž uměleckoprůmyslovou školu, kde se mohl ještě setkat s Novákem, těsně před jeho absolutoriem.

Zde si ho pravděpodobně Novák vyhlédl pro další spolupráci. Roku 1902, tedy ještě za studia, pomáhal Vála s vnitřní výzdobou pražské Úvěrní banky, téhož roku prováděl rostlinné a ornamentální štuky na domě čp. 1075 v dnešní Pařížské ulici.

O dva roky později nanášel štuky spolu s kolegou p. Liškou z Novákova atelieru na Blechově domě čp. 235/II na Masarykově nábřeží. S dalšími kolegy z Novákova podniku se roku 1907 podílel na pracích na slavobráně pro návštěvu císaře Františka Josefa. Následného roku vypomáhal při dekoraci pavilonů pro výstavu Obchodní a živnostenské komory, včetně i za rámec výstavy proslavené restaurace ,,U Slona“. Roku 1908 spolu se Štruncem a Zítkem pracoval na pražské Pojišťovně proti škodám z ohně a krupobití, kde Novákova firma prováděla dva reliéfy ve vrchních štítech podle Šalounových modelů.

Významně se též podílel na výrobě keramických váz a drobných předmětů, stejně jako výrobě kachlíků a krbů a komorních bust slavných osobností, což tvořilo nezanedbatelnou významně se též podílel na výrobě keramických váz a drobných předmětů, stejně jako výrobě kachlíků a krbů a komorních bust slavných osobností, což tvořilo nezanedbatelnou část Novákovy dílenské produkce.

Před rokem 1909 pracoval v Novákově atelieru na modelech pro interiérové dekorace pro císařský salon Nádraží Františko Josefa na místě pak prováděl velkou část ornamentální výzdoby podle Novákových autorských návrhů. Účastnil se též prací na Obecním domě, kde je dílensky spojován především s maskarony na hlavních průčelí budovy. V roce 1913 je spolu s p. Zítkem veden jako autor kolorovaného znaku ve štítě vršovické záložny v Praze. Účastnil se také práce na výzdobě domu tiskárny Politika na Václavském náměstí (čp. 835/II).

Ve spolupráci s J. Fojtíkem vznikl v roce 1918 Pomník sanitářům padlým v I. světové válce. Společné dílo bylo umístěno v bývalé nemocniční zahradě Všeobecné nemocnice na Karlově náměstí. Po restaurování v roce 2018 je zachována tato jedinečná památka pro další generace na původním místě.

(1860 – 1944)

Čeněk Vosmík se vyučil kolářem v dílně svého otce v Humpolci. Pak odešel do Prahy, kde ve zlatnické škole získal základy modelování. Zajímalo ho sochařství a tak odjel do Vídně, kde pracoval nejprve jako pomocník v kamenosochařské dílně Victora Oscara Tilgnera a pak u Antonína P. Wagnera.

Vosmík byl talentovaný sochař a již roku 1873 ve 13 letech získal na Světové výstavě ve Vídni zlatou medaili (spolu s J. Zítkem a J. Mařákem). V letech 1886-1888 studoval na Akademii výtvarných umění ve Vídni malbu u Hanse Makarta a sochařství v mistrovském ateliéru Edmunda von Hellmera. Poté pracoval ve Vídni jako kamenosochař u Antonína P. Wagnera.

Oženil se s Růženou, rozenou Bělskou (1872), která mu porodila dvě děti, Růženu a Čeňka (1895). Počátkem 90 let se definitivně usadil v Praze a zřídil si vlastní sochařskou dílnu na Smíchově. Rodina bydlela na Smíchově ve vlastní vile s vysokou věží, kterou roku 1910 navrhl architekt Josef Fanta, v Tiché ulicičp. 1224/3.

Byl bytostným realistou cítícím vždy v monumentálním měřítku, autorem klidných, harmonických až melancholických děl. Často se věnoval náboženským tématům, také portrétní a funerální plastice. Patřil k nejlepším kopistům a restaurátorům sochařských děl své doby. Antonínu P. Wagnerovi pomáhal tesat sochy pro tympanon a tři průčelní reliéfy budovy Národního muzea a kašnu na rampě před ním (Vltava, Labe, Čechie, Morava, Slezsko). Jako asistent J. V. Myslbeka pomáhal modelovat sousoší Ctirad a Šárka a koně k pomníku sv. Václava. Samostatně vytesal sousoší Záboj a Slavoj.

Vosmíkova socha Zavrženec byla vystavena na jubilejní zemské výstavě v Praze 1891 a její odlitek byl osazen na Vysokém Mýtě. Jako první samostatnou zakázku vytvořil sousoší Muž s býkem pro výzdobu nových pražských jatek v Holešovicích (1893). Také další zakázky se týkaly veřejných budov nebo kostelů. Za sochu Kristus na poušti dostal čestné uznání na Světové výstavě v Paříži a jeho socha Krista (1912) pro katedrálu sv. Víta byla často kopírována. Podílel se také na sochařské výzdobě pražských kostelů sv. Cyrila a Metoděje v Karlíně, sv. Ludmily na Vinohradech a sv. Václava na Smíchově a jeho dílna dodala Boží hrob pro kostel sv. Remigia v Čakovicích.

Jako restaurátor je Čeněk Vosmík autorem kopie Platzerova sousoší sv. Františka Xaverského na Karlově mostě, které se zřítilo do řeky při povodni roku 1890 a rozlomilo na několik částí (nyní v lapidáriu NM). Roku 1906 vytvořil novou sochu sv. Václava jako náhradu za poškozený originál z Karlova mostu, který spadl do Vltavy roku 1784, byl nahrazen sochou sv. Ludmily a po vyzvednutí z řeky a opravě stál na rampě Pražského hradu.

Čeněk Vosmík je autorem několika významných pomníků – botanika Benedikta Roezla (Karlovo náměstí v Praze), Jana Sladkého Koziny (poblíž Trhanova), Blanických rytířů (Votice) a také pamětní desky Matěje Rejska na Prašné bráně v Praze. Jako autor náhrobních plastik je zastoupen třinácti díly na Vyšehradském hřbitově, dále na Olšanech, na Malvazinkách, v Poděbradech a jinde.

Souborná výstava se zhodnocením a oceněním jeho díla se konala roku 1924 v Rudolfinu v Praze.

(1874- 1945)
Český sochař  a řezbář narozený na Moravě. Po vyučení se na odborné škole pro zpracování dřeva ve Valašském Meziříčí / 1988 – 1892 / nastoupil na studia v Praze na Uměleckoprůmyslové  škole.

Studia u profesora J.Kastnera a profesora C. Kloučka dokončil v roce 1898 v tomto ročníku patří mezi  absoloventy pozdější význační umělci, B.Kafka,Vojtěch Preissing, K. Novák, Št. Zálešák, se kterými pak dlouhodobě spolupracuje a udržuje přátelské vztahy.

Od roku 1898- 1912 působí ve vlastním atelieru a po smrti prof. Kestnera převzal vedení jeho speciálky a pokračoval ve výuce až do roku 1934.

Jeho dílo se vyznačuje především novogotickým laděním se snahou o věrné postihnutí realistického detailu. Nejznámější jsou jeho práce pro kostely sv. Ludmily v Praze. Sv. Petra a Pavla na Vyšehradě, sv. Barbory v Kutné Hoře, sv. Prokopa na Žižkově, kostel nejsvětějšího srdce Páně na nám. J. z Poděbrad , na Velehradě a na řadě dalších.

Pro novoměstskou radnici v Praze zhotovil velký městský znak, shořel při požáru v roce 1945. Vedle dlouhodobé spolupráce s K. Novákem při obnově řady kostelů se setkali  dále při tvorbě náboženských plastik, které mu K. Novák pomáhal multiplikovat v různých velikostech (pomocí pantografu) a také zprostředkovávat jejich prodej.

Prof. Štěpán Zálešák je pohřben na Vyšehradském hřbitově.