Karel NOVÁK

(8. 10 1871 Lysice - 5. 5. 1955 Praha)

Sochař, v počátcích své profesionální dráhy též řezbář, keramik a medailér.

Dlouhodobě působil v oblasti dekorativního umění, podílel se hlavně na interiérové i exteriérové výzdobě budov. Prováděl zděné, sádrové, štukové, kamenné, mramorové a umělokamenné dekorativní segmenty i kompozice,  vytvářel ornamenty, kartuše, maskarony, reliéfy, terakoty, sgrafita a sochy, v hojné míře též modely pro kamenné i odlévané sochařské práce nebo modely dekorativních, architektonických a kartografických návrhů.

V letech 1898 až 1949  provozoval vlastní uměleckoprůmyslovou a sochařskou dílnu v Praze pod Vyšehradem.

Narodil se v starobylé obci Lysice, náležející od počátku čtrnáctého století k panství pánů z Kunštátu, v době jeho narození k panství hraběcí rodiny Dubských z Třebomyslic. S rodištěm, ležícím deset kilometrů severně od města Blanska, Novák udržoval stálé kontakty a po vzniku československého státu rozšířil soubor místního výtvarného dědictví vlastními pracemi. V roce 1926 zbudoval v Lysicích pomník padlým v první světové válce, kopii sochy Jana Nepomuského, zhotovenou podle barokního originálu Jana Brokoffa z roku 1682, daroval obci v roce 1942, kopii busty Jana Amose Komenského zhotovenou podle originálu sochy Ladislava Šalouna z roku 1928 věnoval do nově postavené školy v roce 1949.

Obecnou školu Karel Novák vychodil v roce 1885 na místní trojtřídce, v Lysicích  se také učil uměleckému soustružnictví. Po vyučení pracoval jako řezbář ozdobných předmětů ze slonové kosti a z mořské pěny, nejprve krátce v řezbářské dílně Antonína Vlčka v Chrudimi, od roku 1890 v uměleckém závodě Josefa Smetany v Praze. Již za brněnského pobytu se vzdělával ve večerním odborném kurzu na tamní průmyslové škole, v roce 1890 navštěvoval večerní odborný kurz pro modelování na pražské Uměleckoprůmyslové škole. Ve věku dvaceti let byl v školním roce 1891-92 na tuto školu přijat jako řádný žák; nejprve studoval v letech 1891 až 1894 ve všeobecné škole se zaměřením na modelování, a následně v letech 1894 až 1896 a znovu ve školním roce 1897-98 v odborné škole pro dekorativní modelování. Školu absolvoval jako žák sochaře a paleontologa Celestina Kloučka (1855 – 1935), v posledním roce studia byl též žákem sochaře Stanislava Suchardy (1866 – 1916). V předcházejícím školním roce 1896-97 navštěvoval odbornou školu pro figurální modelování na Akademii výtvarných umění u profesora Josefa Václava Myslbeka (1848 – 1922).

         V době Novákova studia v letech 1891- 1898 spoluvytvářeli umělecký profil školy zejména osobnosti výtvarného umění, spjaté s vysoce oceňovaným dobovým historismem: sochař Josef Václav Myslbek, malíř František Ženíšek a architekt Bedřich Ohmann. Určující podněty pro výkon povolání dekorativního sochaře Novák získal u profesora Celestina Kloučka, rovněž představitele výtvarného historismu. Novák zvládal, nepochybně i zásluhou předchozího řemeslného vzdělání, osvojování technik dekorativního výtvarnictví natolik dobře, že si ho profesor Klouček ještě v průběhu studia, v letech 1895 až 1896, zvolil za svého pomocníka při ornamentální výzdobě vnitřku novobarokní budovy Strakovy akademie na pražském Klárově. Již v tomto období, v roce 1896, se také Novák stal řádným členem Spolku výtvarných umělců Mánes, avšak v roce 1909 byl pak převeden mezi členy mimořádné.

Od počátku existence Uměleckoprůmyslové školy až do roku 1898 včetně, kdy  Novák studium řádně ukončil, získalo absolutorium ve všech tehdy na škole studovaných odbornostech pouze 35 žáků. Ke spolužákům v absolventském ročníku, kteří se rovněž zabývali modelováním, a s nimiž Novák udržoval celoživotní přátelství, náleželi sochař Bohumil Kafka (1878 - 1942) a sochař a řezbář Štěpán Zálešák (1874 - 1945), k dalším pak absolventi jiných oborů: Hugo Boettinger, Josef Jakší, Gustav Mallý, Vojtěch Preissig, Vítězslav Stretti. K „služebně“ starším spolužákům , kteří absolvovali v průběhu Novákova studia, patřili jak sochaři, zejména Stanislav Sucharda (později  Novákův profesor), Quido st. Kocián, Josef Mařatka,  tak malíři: František Urban, Karel Špillar, Jan Preisler, Herbert Masaryk. Naopak k „služebně“ mladším například František Anýž starší, uznávaný návrhář a výrobce užitných předmětů. S některými z nich Novák později spolupracoval.

Po završení studia dekorativního sochařství založil sedmadvacetiletý Novák vlastní sochařskou a řemeslnickou firmu, uměleckoprůmyslový závod pro práce ornamentální a figurální. Na krátkou dobu byl jeho společníkem spolužák a přítel, sochař Josef Václav Pekárek (1873 – 1930). První prostory firmy měli oba společníci pronajaté na nezastavěné parcele ve Svobodově ulici č. 137 (proti železničnímu nádraží Praha Vyšehrad).

První zakázky firma získala v Praze (již v roce 1899 na výzdobě budov kadetní školy na Mariánských hradbách na Hradčanech a kuchařské školy v Lazarské ulici), ale brzy se její působnost rozšířila téměř na celé území Čech a Moravy, a také do Slezska a do Haliče, ojediněle i do Srbska. Výtvarné práce pro vnitřní i vnější architekturu prováděl Novák pro stavitele a architekty, na výzdobě se obvykle podílel s řadou dalších sochařů (zvláště Josef Václav Pekárek, Ladislav Šaloun nebo Čeněk Vosmík, jejichž sochařské návrhy také často ve své dílně zhotovoval; dále Quido Kocián, Josef Mařatka, Eduard Piccardt, Štěpán Zálešák) a malířů (například Václav Jansa, Karel Špillar, Karel Ladislav Klusáček, Josef Wenig).

K nejznámějším Novákovým vlastním realizacím dekorativní výzdoby pro architekturu se dnes řadí zejména reliéf alegorické figury na fasádě Kotěrova činžovního domu na Václavském náměstí v Praze z roku 1900 (architekt Jan Kotěra, druhý reliéf zpracoval Josef Václav Pekárek), ornamentální vlys fasády školní budovy ženského spolku Vesnav Brně z roku 1902 (architekt Antonín  Pfeiffer, v témže roce za tento návrh získal cenu na výstavě dekorativního umění v Paříži) , výzdoba fasády domu spisovatele Jaroslava Hilberta na nábřeží u pražského Žofína z roku 1905 (architekt Kamil Hilbert),  reliéf sv. Václava na fasádě budovy základníškoly v pražském Karlíně z roku 1905 (architekt Jan Sakař), štuková výzdoba interiéru císařské čekárny v budově Hlavního nádraží z roku 1907 (architekt Josef Fanta) , figury orlů na portále uvěrové záložny v Hradci Králové z roku 1908 (architekt Jan Kotěra), celková štuková výzdoba a některé portrétní medailony v interiéru Smetanovy síně,  dvojice měděných světlonošů nad pylony vstupního portálu, soubor maskaronů nad okny prvního patra, štukové provedení městských znaků a florální ornamentiky na fasádě průčelí Obecního domu z roku 1909 (architekti Antonín Balšánek a Osvald Polívka), reliéf Vjezd královny Elišky na fasádě rodinného domu v Nymburce z roku 1910 (architekt Antonín Pfeiffer) nebo oválné kartuže na obvodu balkónu divadelního sálu v budově hotelu Beránek v Náchodě z roku 1913 (architekt Alois Čenský).

Na prosperitě ateliéru, o níž vypovídal objem prací pro řadu předních architektů a sochařů, se významně podílel také kolektiv Novákových spolupracovníků, k nimž náleželi jak řemeslníci, štukatéři a modeléři (například Ladislav Kudrna, Antonín Zítek), tak sochaři a architekti (například Antonín Mára, Antonín Štrunc, Miloslav Tolar, Antonín a  Bohumil Waigantové), jimž firemní zakázky často umožňovaly prezentovat i vlastní práce. Dlouhodobý rozvoj firmy pak výrazně nenarušila ani první světová válka, i když stavební práce značně utlumila (sám Novák byl  odveden, avšak podařilo se mu z vojenské služby vyreklamovat).

V roce 1924 Novák zakoupil od Vyšehradské kapituly pozemek na úpatí jižní stráně Nuselského údolí (mezi Čiklovou ulící a železniční tratí), na němž ještě téhož roku vystavěl novou sochařskou dílnu. V budově, která zahrnovala i správcovský byt, zřídil prostorný ateliér se severním světlem a několik technických dílen. V novém působišti zpracovával zejména modely velkých figurálních návrhů, k jejichž zhotovení začal jako jeden z prvních sochařů u nás používat pantograf (přístroj z kloubovitých spojených tyčí, umožňující přenášení rozměrů ve zvětšeném nebo zmenšeném měřítku). K významným Novákovým zakázkám tohoto období náleží například nadživotní sádrová reprodukce busty Antonína Švehly od Bohumila Kafky z roku 1924 nebo umělokamenná reprodukce alegorické sochy Vltavy od Josefa Václava Pekárka z roku 1927, kterými se oba sochaři prezentovali na Výstavě soudobé kultury v Československu při příležitosti desátého výročí vzniku republiky v roce 1928 v Brně. Pro řadu dalších výtvarníků vytvořil modely, podle nichž byly následně sochařské artefakty zpracovány, například pro sochaře Jakuba Obrovského model postavy Odpočívajícího oráče (osazena 1926 v Chlumci nad Cidlinou),pro českoamerického sochaře Albína Paláška  model sochy Woodrowa Wilsona (osazena na okraji parku před dnešním Hlavním nádražím v roce 1928, odstraněna v roce 1941) a model sochy Radegasta (odhalena na Radhošti v roce 1931) nebo pro sochaře Karla Dvořáka model sedící postavy Ernsta Denise (osazena na Malostranském náměstí v roce 1928, odstraněna v roce 1940). 

Mezi prestižní zakázky náležel pak model památníku padlým Pražanům pro sochaře Josefa Mařatku a architekta Bohumila Hypšmana (dokončen v parku na Palackého náměstí v roce 1932, odstraněn 1940) nebo modely soch básníka Vuko Karadžiče a Raněného vojína pro srbského sochaře Vladimíra Jovanoviče (z poloviny 30. let). Většinu těchto prací Novák prováděl za přímé součinnosti sochařů, k nimž ještě například náleželi Josef Drahoňovský, Emanuel Kodet či Vít Španiel. Vedle značného objemu reprodukčních prací, které zahrnovaly i četné kopie historických sochařských památek, se Novák v meziválečném období rovněž zabýval přípravou návrhů vlastních sochařských děl, z nichž nejrozsáhlejší měla být Křížová cesta z Příbrami ke kostelu na Svaté Hoře, tvořená zastaveními v životní velikosti. Realizaci tohoto projektu znemožnila druhá světová válka.

Novákův umělecký závod s označením Sochařství K. Novák působil až do roku 1949, kdy po komunistickém převratu bylo veškeré soukromé podnikání v oblasti umělecké tvorby zákonem znemožněno. Novákovi bylo v této době sedmasedmdesát let, zanedlouho po zrušení ateliéru ho postihla vážná očí choroba, která způsobila jeho naprostou nevidomost. Zemřel v roce 1955 ve věku nedožitých čtyřiaosmdesáti let a pohřben byl na vyšehradském Slavíně. Vlastní tvorbou, tíhnoucí především k prvkům stylizovanosti, lineární i zvlněné dekorativnosti nebo monumentalizace, osobitě doplňoval a modifikoval základní tendence secesního sochařského výrazu. Tento skromný Novákův podíl na rukopisu dekorativního sochařství české secese byl uměnovědci identifikován teprve koncem 20. století.

Zákaz činnosti Novákovy soukromé sochařské dílny (Čiklova 13 a, Praha 2 – Nuselské údolí) následně vedl k jejímu znárodnění. V roce 1957 dostala budovu bývalého ateliéru k užívání jedna ze sekcí národního podniku Krátký film Praha, která ji užívala až do počátku 90. let 20. století, kdy byla budova i s pozemkem restituována; příslušníci rodiny Karla Nováka poté celý objekt prodali. Novým majitelem ateliéru se stal stavitel ing.Vojtěch Haluza, který v jeho prostorách zřídil administrativní sídlo své firmy Unista Haluza s. r. o. Stavitel Haluza přistoupil k celému objektu jako k lokalitě historické, k lokalitě odkazující svým původním určením k významné etapě českého dekorativního umění první poloviny 20. století. Při úpravách pozemku nalezl řadu poškozených i nepoškozených sochařských artefaktů, pocházejících z činnosti Novákova ateliéru; jejich následnou instalací na nově upraveném pozemku ateliéru položil pak základ lapidária, připomínajícího jak osobnost sochaře Karla Nováka, tak padesátiletou historii jeho umělecké dílny, s níž byla úzce spjata  tvorba mnoha sochařů a architektů.

Podle odborného textu Petra Šislera upravil Boris Hlaváček

Číst 4942 krát Naposledy změněno středa, 05 únor 2014 10:45