Sochař, v počátcích své profesionální dráhy též řezbář, keramik a medailér.

Dlouhodobě působil v oblasti dekorativního umění, podílel se hlavně na interiérové i exteriérové výzdobě budov. Prováděl zděné, sádrové, štukové, kamenné, mramorové a umělokamenné dekorativní segmenty i kompozice, vytvářel ornamenty, kartuše, maskarony, reliéfy, terakoty, sgrafita a sochy, v hojné míře též modely pro kamenné i odlévané sochařské práce nebo modely dekorativních, architektonických a kartografických návrhů.

 V letech 1898 až 1949 provozoval vlastní uměleckoprůmyslovou a sochařskou dílnu v Praze pod Vyšehradem.

ŽIVOTOPIS

Narodil se v starobylé obci Lysice, náležející od počátku čtrnáctého století k panství pánů z Kunštátu, v době jeho narození k panství hraběcí rodiny Dubských z Třebomyslic, která se dlouhodobě podílela na rozvoji městečka a přilehlého regionu. Její rodinné sídlo, rozsáhlý lysický zámek s  parkem a oborou, představoval unikátní stavební komplex s četnými uměleckým artefakty a sbírkami, zároveň byl i významným centrem vzdělanosti a kulturních aktivit. S rodištěm, ležícím deset kilometrů severně od města Blanska, Novák udržoval stálé kontakty a po vzniku československého státu rozšířil soubor místního výtvarného dědictví vlastními pracemi. V roce 1926 zbudoval v Lysicích pomník padlým v první světové válce, kopii sochy Jana Nepomuského, zhotovenou podle barokního originálu Jana Brokoffa z roku 1682, daroval obci v roce 1942, kopii busty Jana Amose Komenského zhotovenou podle originálu sochy Ladislava Šalouna z roku 1928 věnoval do nově postavené školy v roce 1949.

Novákův otec Karel (v matrice zapsán ještě jako Nowak) byl povoláním tkadlec; pocházel z rodiny místního zemědělského dělníka a později obchodníka s dobytkem Tomáše Nováka. Matka Josefa byla z rodiny místního bednáře Josefa Jašeka. Rodiče uzavřeli sňatek na podzim 1870; vlastnili malý domek, rodina byla římsko-katolického vyznání. Prvorozený syn Karel měl pět sourozenců, tři bratry, Josefa, Jana a Františka, a dvě sestry, Marii a Františku. Bratr František se později intenzivně podílel na činnosti Novákova sochařské dílny.

František Novák, narozený 25. 12. 1880 v Lysicích, v mládí bratrem Karlem finančně podporovaný, pracoval jako stavitel a stal se v Praze majitelem stavební firmy (stavitelskou koncesi ale získal pravděpodobně až v roce 1913). Po roce 1905 začal stavitelsky participovat na většině bratrových zakázek dekorativních prací, a za nedlouho také od bratra převzal vedení běžného provozu celého ateliéru. Zemřel v Praze 6. 12. 1968.

Obecnou školu Karel Novák vychodil v roce 1885 na místní trojtřídce, v Lysicích se také následně učil uměleckému soustružnictví a řezbářství u místního soustružníka, který koncem roku 1888 svou dílnu přesídlil do Brna, kde Novák učební poměr následujícího roku dokončil. Po vyučení pracoval jako řezbář ozdobných předmětů ze slonové kosti a z mořské pěny, nejprve krátce v řezbářské dílně Antonína Vlčka v Chrudimi, od roku 1890 v uměleckém závodě Josefa Smetany v Praze. Již za brněnského pobytu se vzdělával ve večerním odborném kurzu na tamní průmyslové škole, v roce 1890 navštěvoval večerní odborný kurz pro modelování na pražské Uměleckoprůmyslové škole. Ve věku dvaceti let byl v školním roce 1891-92 na tuto školu přijat jako řádný žák; nejprve studoval v letech 1891 až 1894 ve všeobecné škole se zaměřením na modelování, a následně v letech 1894 až 1896 a znovu ve školním roce 1897-98 v odborné škole pro dekorativní modelování. Školu absolvoval jako žák sochaře a paleontologa Celestina Kloučka (1855 – 1935), v posledním roce studia byl též žákem sochaře Stanislava Suchardy (1866 – 1916). V předcházejícím školním roce 1896-97 navštěvoval odbornou školu pro figurální modelování na Akademii výtvarných umění u profesora Josefa Václava Myslbeka (1848 – 1922).

Sochař Josef Václav Myslbek byl do roku 1896 profesorem na Uměleckoprůmyslové škole; v letech 1893 až 1896 též jejím, v pořadí druhým ředitelem. V září 1896 byla ale jeho odborná sochařská škola (společně s odbornou malířskou školou profesora Františka Ženíška) převedena výnosem vídeňského ministerstva kultury a vyučování na právě zestátněnou Akademii výtvarných umění. Zájemci o sochařství figurálního směru, k nimž Karel Novák náležel, pak následně ještě za Myslbekem na kratší nebo delší studium odcházeli.

Studovat na Uměleckoprůmyslové škole Karel Novák započal šest let po jejím vzniku. Škola vychovávala sochaře, malíře, kreslíře, architekty, stavitele a umělecké řemeslníky. Výuka byla založena na důkladném zvládnutí kreslení nebo modelování podle sádrových předloh či podle živých modelů, na napodobování předepsaných vzorů a na navrhování dekorativních kompozic. V době Novákova studia v letech 1891- 1898 spoluvytvářeli umělecký profil školy zejména osobnosti výtvarného umění, spjaté s vysoce oceňovaným dobovým historismem: sochař Josef Václav Myslbek, malíř František Ženíšek a architekt Bedřich Ohmann. Na počátku studia Novák ještě krátce zažil iniciátora vzniku školy a jejího prvního ředitele, architekta a stavitele Františka Schmoranze mladšího; koncem studia pak též jako ředitele architekta Jiřího Stibrala, za jehož působení se škola od výtvarného historismu počala odklánět a na jedno desetiletí se především zásluhou architekta Jana Kotěry profilovala jako uznávané středisko výtvarné secese. Určující podněty pro výkon povolání dekorativního sochaře Novák získal u profesora Celestina Kloučka, rovněž představitele výtvarného historismu, jehož tvorba se vyznačovala důrazem na propracovanost detailů a jejich provázanost s celkovou kompozicí výtvarného záměru s ohledem na jeho funkčnost. Novák zvládal, nepochybně i zásluhou předchozího řemeslného vzdělání, osvojování technik dekorativního výtvarnictví natolik dobře, že si ho profesor Klouček ještě v průběhu studia, v letech 1895 až 1896, zvolil za svého pomocníka při ornamentální výzdobě vnitřku novobarokní budovy Strakovy akademie na pražském Klárově. Již v tomto období, v roce 1896, se také Novák stal řádným členem Spolku výtvarných umělců Mánes, avšak v roce 1909 byl pak převeden mezi členy mimořádné.

Uměleckoprůmyslová škola v Praze byla otevřená v říjnu 1885 podle vzoru vídeňského ústavu téhož typu z roku 1867, představovala první uměleckou školou v českých zemích, kterou zřídil rakousko-uherský stát. Měla statut nadstandardní střední odborné školy, administrativně podléhající, podobně jako školy vysoké, přímo ministerstvu kultury a vyučování. Výuka probíhala v dvoustupňovém cyklu, nejprve ve všeobecném, poté ve volitelném odborném. Délka studia v obou cyklech mohla být minimálně tříletá, maximálně pětiletá. Absolutorium umožňoval rovněž působení v učitelském povolání. Studium ve všeobecném cyklu Karel Novák zvládl za tři, v odborném za čtyři roky; zároveň v době jeho pobytu na škole, uplatňování kánonu historizujících výtvarných projevů s častými aluzemi na období renesance nebo baroka a gotiky prošlo již svým vrcholem a počínalo se prolínat s moderním pojetím výtvarné práce.jako projevu individuální originality a stírání rozdílů mezi tzv. čistým a užitým uměním.

Od počátku existence Uměleckoprůmyslové školy až do roku 1898 včetně, kdy Karel Novák studium řádně ukončil, získalo absolutorium ve všech tehdy na škole studovaných odbornostech pouze 35 žáků. Karel Novák pak oprávněně bývá řazen k jejím prvním absolventům. Ke spolužákům v absolventském ročníku, kteří se rovněž zabývali modelováním, a s nimiž Novák udržoval celoživotní přátelství, náleželi sochař Bohumil Kafka (1878 – 1942) a sochař a řezbář Štěpán Zálešák (1874 – 1945), k dalším pak absolventi jiných oborů: Hugo Boettinger, Josef Jakší, Gustav Mallý, Vojtěch Preissig, Vítězslav Stretti. K „služebně“ starším spolužákům , kteří absolvovali v průběhu Novákova studia, patřili jak sochaři, zejména Stanislav Sucharda (později Novákův profesor), Quido st. Kocián, Josef Mařatka, tak malíři: František Urban, Karel Špillar, Jan Preisler, Herbert Masaryk. Naopak k „služebně“ mladším například František Anýž starší, uznávaný návrhář a výrobce užitných předmětů. S některými z nich Novák později spolupracoval.

Článek Karel Novák – biografie se nejdříve objevil na Umělecká zahrada.

Založení firmy bezprostředně podnítil bouřlivý rozvoj stavební činnosti na přelomu 19. a 20. století. Dekorativní výzdoba novostaveb a přestaveb proto  až do dvacátých let 20. století v její činnosti převažovala. První zakázky firma získala v Praze (již v roce 1899 na výzdobě budov kadetní školy na Mariánských hradbách na Hradčanech a kuchařské školy v Lazarské ulici), ale brzy se její působnost rozšířila téměř na celé území Čech a Moravy, a také do Slezska a do Haliče, ojediněle i do Srbska. Výtvarné práce pro vnitřní i vnější architekturu prováděl Novák pro stavitele a architekty, k nimiž zejména náleželi Antonín Balšánek, Otakar Bém, Matěj Blecha, Jan Alois Čenský, Josef Fanta, Kamil Hilbert, Josef Chochol, Jiří Justich, Jan Kotěra, Emil Králíček, krátce i Václav Nekvasil, Rudolf Němec, Karel Vítězslav Mašek, Antonín Pfeiffer, či Osvald Polívka; na výzdobě se obvykle podílel s řadou dalších sochařů (zvláště Josef Václav Pekárek, Ladislav Šaloun nebo Čeněk Vosmík, jejichž sochařské návrhy také často ve své dílně zhotovoval; dále Quido Kocián, Josef Mařatka, Eduard Piccardt, Štěpán Zálešák) a malířů (například Václav Jansa, Karel Špillar, Karel Ladislav Klusáček, Josef Wenig). Dekorativní výzdoba, prováděná Novákovým ateliérem, se týkala staveb rozmanitého účelu a různorodé architektury; patřily k nim budovy škol (v Jaselské ulici v Brně, v Karlíně v Praze, v Kuklenách u Hradce Králové), bank, záložen a pojišťoven (v ulici 28. října, na Rašínově nábřeží a ve Vršovicích v Praze, v Kolíně, v Hradci Králové, v Lovosicích, v Moravské Ostravě, v Bródech  a ve Lvově v tehdejší rakouské části Haliče, v Bělehradě v Srbsku), hotelů (Grand hotel v Hradci Králové, hotel Beránek s divadelní budovou v Náchodě, hotel Palace v Jindřišské ulici v Praze), správních i výrobních budov továren (tiskárny v Lounech a na Václavském náměstí v Praze, cukrovary v Mělníku a v Ratboři u Kolína, textilní továrna v Úpici, automobilka Laurin a Klement v Mladé Boleslavi) nebo rodinných domů a vil (Hranice na Moravě, Hradec Králové, Ústí nad Orlicí, Mladá Boleslav, Nymburk). Těchto prací ale nejvíce Novák provedl v Praze,  kde  kromě výzdoby řady nově postavených rodinných a činžovních domů (například na Václavském náměstí, v Karlíně, na nábřeží u Žofína, v Pařížské ulici, na Příkopech, v Podskalské ulici), hojně participoval, ještě i v meziválečném období, také na opravách mnoha historických budov (například paláců na Malé Straně, Černínského paláce na Loretánském náměstí, Španělského sálu na Hradčanech, Brožíkovy síně na Staroměstské radnici nebo na budově Invalidovny v Karlíně). Zvlášť prestižní pro Novákův závod byla koncem prvního desetiletí jeho existence spoluúčast na výzdobě Nádraží Františka Josefa, dnes Hlavního nádraží a Obecního domu, dvou novostaveb  reprezentujících jeden z vrcholů české výtvarné secese.

Mezi další prestižní zakázky Novákova ateliéru lze také počítat práce provedené u příležitosti významných dobových společenských událostí. Pro architekta Jana Kotěru vyzdobil v roce 1902  dřevěný výstavní pavilon Spolku výtvarných umělců Mánes pro  výstavu francouzského sochaře Auguste Rodina (byl zbořen v roce 1917), v roce 1907 při příležitosti návštěvy císaře Františka Josefa v Praze  pro architekta Antonína Balšánka a sochaře Ladislava Šalouna ozdobil slavobránu u Národního divadla a pro architekta Josefa Fantu slavobránu na Václavském náměstí, v roce 1908 se podílel na výzdobě řady pavilonů pro jubilejní výstavu Obchodní a živnostenské komory na pražském výstavišti. 
K budovám a objektům, na jejichž vnitřní nebo venkovní výzdobě se Novákův ateliér podílel, ještě náleží například v Praze palác Koruna na Václavském náměstí, budova filtrační stanice v Podolí, Kolumbárium na Olšanských hřbitovech, mimo Prahu pak radnice v Jílovém u Prahy, tzv. Stárkův dům v Táboře, zámek hraběte Kolowrata v Přimdě na Šumavě nebo Městské muzeum v Hradci Králové.

K nejznámějším Novákovým vlastním realizacím dekorativní výzdoby pro architekturu se dnes řadí zejména reliéf alegorické figury na fasádě Kotěrova činžovního domu na Václavském náměstí v Praze z roku 1900 (architekt Jan Kotěra, druhý reliéf zpracoval Josef Václav Pekárek), ornamentální vlys fasády školní budovy ženského spolku Vesna v Brně z roku 1902 (architekt Antonín  Pfeiffer, v témže roce za tento návrh získal cenu na výstavě dekorativního umění v Paříži), výzdoba fasády domu spisovatele Jaroslava Hilberta na nábřeží u pražského Žofína z roku 1905 (architekt Kamil Hilbert), reliéf sv. Václava na fasádě budovy základní školy v pražském Karlíně z roku 1905 (architekt Jan Sakař), štuková výzdoba interiéru císařské čekárny v budově Hlavního nádraží z roku 1907 (architekt Josef Fanta), figury orlů na portále úvěrové záložny v Hradci Králové z roku 1908 (architekt Jan Kotěra), celková štuková výzdoba a některé portrétní medailony v interiéru Smetanovy síně,  dvojice měděných světlonošů nad pylony vstupního portálu, soubor maskaronů nad okny prvního patra, štukové provedení městských znaků a florální ornamentiky na fasádě průčelí Obecního domu z roku 1909 (architekti Antonín Balšánek a Osvald Polívka), reliéf Vjezd královny Elišky na fasádě rodinného domu v Nymburce z roku 1910 (architekt Antonín Pfeiffer) nebo oválné kartuže na obvodu balkónu divadelního sálu v budově hotelu Beránek v Náchodě z roku 1913 (architekt Alois Čenský).

Další rozsáhlou oblast v Novákově dekorativní tvorbě představovaly sakrální nebo církevní objekty. Podílel se zvláště na výtvarném řešení dekoru stropů, stěn, oltářních prostor,  kazatelen, nebo fasád, a hojně též na realizaci cizích výtvarných zakázek (reliéfů, kartuší, poprsí), při opravách kostelů v Praze (Strahov, Staré Město), ve Slavkově u Brna, na Svaté Hoře u Příbrami, v Čáslavi, v Černoušku u Roudnice, v Bystřici u Benešova, v Klatovech, v Kratinohách u Chlumce nad Cidlinou, Spolupracoval při úpravách biskupské rezidence v Hradci Králové a refektáře kláštera augustiniánů v Brně (dnes tzv. Mendelárium), v němž v roce 1906 kromě dekorace stropu, vytvořil krb a poprsí moravských markrabat; pro kapli téhož řádu v Luhačovicích také navrhl obřadní pomůcky (kříž, svícny, kalich). V letech 1907-08 společně s řadou soudobých výtvarníků (Jožka a František Úprkovi, Luděk Marold, Jano Köhler, Štěpán Zálešák a další) vytvořil interiér novostavby farního kostela v Mariánských Horách u Ostravy; v době první světové války pak v tomto kostele ještě nanesl nad hlavní oltář reliéf Vzkříšení. Následně samostatně vyzdobil novostavbu kostela v Golešově v tehdejší rakouské části Slezska (dnes v Polsku) a pro kapli sv. Jana Křtitele ve svatováclavském dómu v Olomouci ztvárnil v roce 1917 umělokamenný náhrobní reliéf kardinála Františka Bauera. Od prvního desetiletí až do začátku dvacátých let 20. století rovněž spolupracoval při rekonstrukci sochařských památek ve Svatovítské katedrále na Hradčanech. Pro posledního stavitele tohoto chrámu, architekta a památkáře Kamila Hilberta vytvářel zejména modely pro kamennou výzdobu a modely pro kopie soch. K některým historickým sochám (z hradčanského chrámu, z kaple sv. Kateřiny hradu Karlštejn a z dalších objektů), jejichž modely pro Hilberta zpracoval, získal Novák reprodukční právo a mohl zhotovovat jejich kopie v různých velikostech pro komerční užití. Jedna z jeho kopií sochy sv. Václava (podle  originálu Petra Parléře z roku 1370) reprezentovala české gotické umění na Světové výstavě v Barceloně v roce 1929.

V počátcích své profesionální dráhy se také Novák věnoval keramice. Kromě drobných uměleckých předmětů (sošky vázy, svícny, popelníky, portrétní reliéfy významných osobností) se především zabýval dekorem kamnářských a krbových kachlí, jejichž ozdobné prvky vnímal jako důležitou funkční složku celkového pojetí výzdoby interiéru. Protože domácí trh byl hlavně odkázána na dovoz ze zahraničí, zřídil v roce 1902 vlastní výrobnu kamnářských forem a jeho výtvarné návrhy této keramické komodity, oceňované pro vyváženost geometrických a rostlinných prvků, se záhy uplatnily (nejprve ve spolupráci s pražskou keramickou firmou  Kasalovský, následně s firmou Lichtenštejnů v Rakovníce a s jejich dekorativním návrhářem profesorem Janem Benešem) i v exportu do rakouských a balkánských zemí nebo do severní Itálie. Několika pracemi z této oblasti své tvorby se zúčastnil v roce 1904 v Praze kolektivní vánoční výstavy Uměleckoprůmyslového muzea. V témže období se také  zabýval medailérstvím a v roce 1907 vytvořil sletový odznak pro 5. všesokolský slet v Praze.

K rané Novákově tvorbě se rovněž řadí i pamětní desky, první byla geologa Jana Krejčího z roku 1904 (osazena u Vyšehradského tunelu); další pak vytvořil ve dvacátých letech, například desku Omladinářů z roku 1924 (osazena na stěně Novoměstské radnice při příležitosti 30. výročí soudního procesu s Omladináři) nebo desku Neznámého vojína (osazena 1926 na stěně Staroměstské radnice). 

Na prosperitě ateliéru, o níž vypovídal objem prací pro řadu předních architektů a sochařů, se významně podílel také kolektiv Novákových spolupracovníků, k nimž náleželi jak řemeslníci, štukatéři a modeléři (například Ladislav Kudrna, Antonín Zítek), tak sochaři a architekti (například Antonín Mára, Antonín Štrunc, Miloslav Tolar, Antonín a  Bohumil Waigantové), jimž firemní zakázky často umožňovaly prezentovat i vlastní práce. Výkony dobře zapracovaných zaměstnanců a podíl bratra Františka na řízení provozního chodu závodu vedly Nováka již v roce 1909 dokonce k rozhodnutí, že nadále bude firmu jen dozorovat a pokusí se získat místo učitele modelování a dekorativního kreslení na odborné škole sochařské a kamenické v Hořicích; učitelské místo ale nezískal. Dlouhodobý rozvoj firmy pak výrazně nenarušila ani první světová válka, i když stavební práce značně utlumila (sám Novák byl  odveden, avšak podařilo se mu z vojenské služby vyreklamovat).

Vznik samostatného státu v roce 1918 znamenal obnovení stavebního ruchu, ale současně i završení etapy výtvarných projevů secesního slohu. I když následný rozvoj nových uměleckých směrů a funkcionalistické architektury také proměnil dosavadní pojímání dekorativní výzdoby interiérů a fasád, nijak razantně se Novákova ateliéru nedotkl. V zakázkách pro architekturu začaly sice  převažovat práce památkářské a restaurační při opravách historických nebo starších budov, ale zároveň vzrostla poptávka po sochařské tvorbě reprodukční,
která od počátku představovala významnou i oceňovanou oblast Novákovy umělecké činnosti. Již v období před první světovou válkou si v jeho závodě nechávali zpracovat (vesměs v souvislosti s pracemi pro architekturu) návrhy soch, reliéfů nebo bust jeho kolegové a spolupracovníci, zvláště pak Ladislav Šaloun, Josef Václav Pekárek, Čeněk Vosmík nebo Karel Pavlík.

Za unikátní reprodukční práci z této doby je možné považovat i realizaci „kašírovaného“ zkušebního modelu pomníku Jana Husa. Podle prvního návrhu sochaře Ladislava Šalouna a projektu architekta Antonína Pfeiffra jej Novákův závod zhotovil pomocí dřevěných žebrových konstrukcí za šest týdnů na Staroměstském náměstí v Praze v roce 1907; sádrový model vysoký až pět metrů usnadnil zejména volbu prostorového umístění sousoší (které bylo podle dalšího Šalounova návrhu zhotoveno kamenickou firmou Palouš a slevačskou firmou Srpek v letech 1913 až 1915).
Reprodukční tvorba Novákovy dílny od prvního desetiletí až do 30. let 20. století také obsáhla množství sádrových modelů budov (například Prašná brána, Rudolfinum, Státní zdravotnický ústav na Bulovce), mostů (například most Legií), technických objektů (například vodárna ve Vršovicích, plynárna v Michli, vodní přehrada ve Vraném nad Vltavou) a plastických map pro potřeby architektů a projektantů (zejména Antonína Balšánka, Jan Kotěru, Josipa Plečnika nebo Dušana Jurkoviče). 

Článek Karel Novák – umělecká činnost se nejdříve objevil na Umělecká zahrada.

V roce 1924 Novák zakoupil od Vyšehradské kapituly pozemek na úpatí jižní stráně Nuselského údolí (mezi Čiklovou ulící a železniční tratí), na němž ještě téhož roku vystavěl novou sochařskou dílnu. V budově, která zahrnovala i správcovský byt, zřídil prostorný ateliér se severním světlem a několik technických dílen. V novém působišti zpracovával zejména modely velkých figurálních návrhů, k jejichž zhotovení začal jako jeden z prvních sochařů u nás používat pantograf (přístroj z kloubovitých spojených tyčí, umožňující přenášení rozměrů ve zvětšeném nebo zmenšeném měřítku). K významným Novákovým zakázkám tohoto období náleží například nadživotní sádrová reprodukce busty Antonína Švehly od Bohumila Kavky z roku 1924 nebo umělokamenná reprodukce alegorické sochy Vltavy od Josefa Václava Pekárka z roku 1927, kterými se oba sochaři prezentovali na výstavě soudobého umění v Brně při příležitosti desátého výročí vzniku republiky v roce 1928.

Pro řadu dalších výtvarníků vytvořil modely, podle nichž byly následně sochařské artefakty zpracovány, například pro sochaře Jakuba Obrovského model postavy Odpočívajícího oráče (osazena 1926 v Chlumci nad Cidlinou), pro českoamerického sochaře Albína Poláška model sochy Woodrowa Wilsona (osazena na okraji parku před dnešním Hlavním nádražím v roce 1928, odstraněna v roce 1941) a model sochy Radegasta (odhalena na Radhošti v roce 1931) nebo pro sochaře Karla Dvořáka model sedící postavy Ernsta Denise (osazena na Malostranském náměstí v roce 1928, odstraněna v roce 1940).

Mezi prestižní zakázky náležel pak model památníku padlým Pražanům pro sochaře Josefa Mařatku a architekta Bohumila Hypšmana (dokončen v parku na Palackého náměstí v roce 1932, odstraněn 1940) nebo modely soch básníka Vuko Karadžiče a Raněného vojína pro srbského sochaře Vladimíra Jovanoviče (z poloviny 30. let). Většinu těchto prací Novák prováděl za přímé součinnosti sochařů, k nimž ještě například náleželi Josef Drahoňovský, Emanuel Kodet či Vít Španiel. Vedle značného objemu reprodukčních prací, které zahrnovaly i četné kopie historických sochařských památek, se Novák v meziválečném období rovněž zabýval přípravou návrhů vlastních sochařských děl, z nichž nejrozsáhlejší měla být Křížová cesta z Příbrami ke kostelu na Svaté Hoře, tvořená zastaveními v životní velikosti. Realizaci tohoto projektu znemožnila druhá světová válka.

Novákův umělecký závod s označením Sochařství K. Novák působil až do roku 1949, kdy po komunistickém převratu bylo veškeré soukromé podnikání v oblasti umělecké tvorby zákonem znemožněno. Novákovi bylo v této době sedmasedmdesát let, zanedlouho po zrušení ateliéru ho postihla vážná očí choroba, která způsobila jeho naprostou nevidomost. Zemřel v roce 1955 ve věku nedožitých čtyřiaosmdesáti let a pohřben byl na vyšehradském Slavíně. Přestože nepatřil mezi vůdčí reprezentanty secesního sochařství, jakými byli František Bílek, Bohumil Kafka, Quido Kocián, Josef Mařatka, Stanislav Sucharda, Ladislav Šaloun nebo Jan Štursa, nezastupitelně se v prvních dvou desetiletích 20. století rozsáhlou činností svého ateliéru podílel na jeho celkovém rozvoji a stylové rozmanitosti. Vlastní tvorbou, tíhnoucí především k prvkům stylizovanosti, lineární i zvlněné dekorativnosti nebo monumentalizace, osobitě doplňoval a modifikoval základní tendence secesního sochařského výrazu. Tento skromný Novákův podíl na rukopisu dekorativního sochařství české secese byl uměnovědci identifikován teprve koncem 20. století.

Zákaz činnosti Novákovy soukromé sochařské dílny (Čiklova 13 a, Praha 2 – Nuselské údolí) následně vedl k jejímu znárodnění. Krátce po roce 1950 dostala budovu bývalého ateliéru k užívání jedna ze sekcí národního podniku Krátký film Praha, která ji užívala až do počátku 90. let 20. století, kdy byla budova i s pozemkem restituována; příslušníci rodiny Karla Nováka poté celý objekt prodali. Novým majitelem ateliéru se stal stavitel ing. Vojtěch Haluza, který v jeho prostorách zřídil administrativní sídlo své firmy Unista Haluza s. r. o. Stavitel Haluza přistoupil k celému objektu jako k lokalitě historické, k lokalitě odkazující svým původním určením k významné etapě českého dekorativního umění první poloviny 20. století. Při úpravách pozemku nalezl řadu poškozených i nepoškozených sochařských artefaktů, pocházejících z činnosti Novákova ateliéru; jejich následnou instalací na nově upraveném pozemku ateliéru položil pak základ lapidária, připomínajícího jak osobnost sochaře Karla Nováka, tak historii jeho umělecké dílny, s níž byla dlouhodobě spjata i tvorba mnoha sochařů a architektů.

(Zpracoval: P. Š., duben 2008)

Zpracováno podle pramenů a literatury:

Matriční výpisy z matriky narozených, římsko-katolický farní úřad Lysice, sv. VIII, str. 157, 198, 227, 317 a 370 (Moravský zemský archiv v Brně, 2008); Soupis prací sochaře Karla Nováka (ve spolupráci s K. Novákem zpracoval Antonín Zítek, rukopis, Praha 1953); Jaroslav Benda, Otakar Novotný a Jaromír Pečírka (ed.): Padesát let Státní uměleckoprůmyslové školy v Praze 1885 – 1935, Praha 1935; Prokop Toman (st.): Nový slovník československých výtvarných umělců 1 – 2 , 3. vyd. 1. díl A-K, Praha 1947, 2. díl L-Ž, Praha 1950; Dušan Riedl: Moderní architektura v Brně 1900 – 1965, Brno 1967; Jaroslav Bránský: Výtvarní umělci v okrese Blansko, Blansko 1990; Petr Wittlich: Sochařství české secese, Praha 2000; O. E. Vejskal: Drobná plastika tělovýchovných organizací 1 – 4, Praha 2002 (1-3) a 2004 (4); Martina Pachmanová a Markéta Pražanová (ed.): Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze 1885 – 2005 / Academy of arts architecture and design in Prague 1885 – 2005, Praha 2005; Petr Haimenn: Slovník autorů a zhotovitelů mincí, medailí, plaket, vyznamenání a odznaků se vztahem k Čechám, Moravě, Slezsku a Slovensku (1505 – 2005), Praha 2006.

Vysvětlivky:
Terakota: pórovina z pálené hlíny většinou v cihlově červené nebo hnědé barvě, užívaná k tvorbě drobných plastik a architektonických detailů.
Reliéf: plastika vystupující nad plochu nebo zapadající po úroveň plochy.
Sgrafito: technika zdobení zdí proškrabáváním vrchní vlhké omítky až na podklad.
Ornament: stylizovaná výzdoba převážně podle přírodních motivů.
Plastika: sochařské dílo, socha, též reliéf s figurálními nebo ornamentálními motivy.
Kartuš: dekorativní výzdoba se symbolem, znakem nebo erbem.
Maskaron: plastika lidské nebo zvířecí masky na okny nebo dveřmi.
Putto: malířské nebo sochařské zobrazení nahé dětské postavy, nejčastěji jako okřídleného andílka.

Článek Sochařský závod se nejdříve objevil na Umělecká zahrada.